Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hateful Abandon - Liars/Bastards

Hateful AbandonLiars/Bastards

Victimer3.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Punkuj si svůj industriál, žeň si to zaplivaným městem a stáhni si slunce znovu na minimum. HATEFUL ABANDON jsou sví a umí v tom chodit.

HATEFUL ABANDON postupují dále do vozu. Už potřetí a opět se vší parádou. Do vozu, který si to líně šourá ošklivým Bristolem, jenž je jinak docela oblíbenou destinací. S duem těchto zakaboněnců však půjde hledat krásy metropole jen velmi těžko. Ocitáme se až příliš daleko od míst, kde nikomu nic nehrozí. Jsme v temných uličkách srocených kolem fabriky, ze které hučí noční směna, tlukot lisů a hlasy u výstupní kontroly. Z hospod průmyslové kolonie vyřvává své poslední zvratky směsi kořalečnictví a rebelie partička punkerů, která dělá v úplně stejné továrně, ale ráno asi nedojde. Chlapcům totiž nebude dvakrát dobře. Příliš dobra nejde ani z muziky HATEFUL ABANDON. A ano, i oni jsou otroky bristolského průmyslu, kdy je třeba využít aspoň jednu cigaretu po obědě, protože za chvíli zazní siréna a čas přestávky zanikne v lomozu strojů. Jako místní pracovníky skladu, co všechen ruch pozorují zpovzdálí, si je umím představit víc než jasně.

 

Pokud "Move" působila jako zlověstná temná placka linoucí se kdesi z opuštěných doků, pak novinka dostává svému názvu - je víc rebelská, vzteklá a punková. Ovšem také opět zahalená do husté mlhy minimalismu, industriálního kvílení a místy až bájně epických atmosfér. Jako protiklad k punkové hře na hajzlíka ideální stav. Na novince je vše jakoby důkladnější a jistější, možná proto, aby nám bylo zcela jasné, že HATEFUL ABANDON nejsou nějaká ořezávátka, ale chlapi z práce, co se umí hezky pěkně nahněvat. Ono předat šichtu s tím, že to ta druhá může přes den poslat do háje a v noci to pak posílat zpátky do normálu, to není zrovna koníčkem každého z nás.

 

Po noční je na sídlišti tak nějak blbá nálada, zase mrholí, nepřivězli mléko a děcka se místo školy flákají kolem kotelny. Tento ne zrovna pozitivní dojem umí "Liars/Bastards" vyvolat po svém a od podlahy. Deska nemá slabších míst, chvíli je víc elektronická, chvíli plive jedovaté sliny a končí majestátně pojatou temnotou "December", která jakoby spadla ze stožáru vysokého napětí tři roky staré elektrifikace "Move" a novému albu se poněkud vymyká. Prim opět hraje těžká deka na každém tónu, kterou poodkrývá buď atmosférická vložka, nebo ještě těžší hukot z práce.

 

A HATEFUL ABANDON dnes působí víc odhaleně. Dokáží si důkladněji pohrát s jednotlivými momenty a přes svou neúprosnost umí vykouzlit něco, co by mohlo vypadat jako vzdálený náznak úsměvu. Více prvků dělá novinku barevnější, nikoliv však překotně jinou, tedy prosvětlenější. Preventivní prohlídka u zubaře musí bolet, zvuk vrtačky musí děsit dosud klidné lidi v čekárně a první panák na bolest musí přinést panák druhý, protože bolest zubu neustala. Dentista neměl svůj den. V "High Rise", která začíná arabským chorálem, si zase nejsem jistý, jak onen přistěhovalec v ulicích Bristolu vůbec dopadl. Na můj vkus se ve skladbě příliš křičí, je tam jakýsi zmatek na pracovišti. Zřejmě se něco stalo na lince ručního osazování, z Helleru čadí kouř a pokud byl onen Arab obsluhou toho stroje, již nebude mezi živými. Toužíte během 40 minut zjistit, že život v Bristolu leckdy stojí za pendrek? Pusťte si nové HATEFUL ABANDON. Minulé setkání s "Move" mě uhranulo víc, ale tahle dvouhlavá mašinka si to jede dál víc než slušně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky