Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hateful Abandon - Liars/Bastards

Hateful AbandonLiars/Bastards

Victimer3.7.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Punkuj si svůj industriál, žeň si to zaplivaným městem a stáhni si slunce znovu na minimum. HATEFUL ABANDON jsou sví a umí v tom chodit.

HATEFUL ABANDON postupují dále do vozu. Už potřetí a opět se vší parádou. Do vozu, který si to líně šourá ošklivým Bristolem, jenž je jinak docela oblíbenou destinací. S duem těchto zakaboněnců však půjde hledat krásy metropole jen velmi těžko. Ocitáme se až příliš daleko od míst, kde nikomu nic nehrozí. Jsme v temných uličkách srocených kolem fabriky, ze které hučí noční směna, tlukot lisů a hlasy u výstupní kontroly. Z hospod průmyslové kolonie vyřvává své poslední zvratky směsi kořalečnictví a rebelie partička punkerů, která dělá v úplně stejné továrně, ale ráno asi nedojde. Chlapcům totiž nebude dvakrát dobře. Příliš dobra nejde ani z muziky HATEFUL ABANDON. A ano, i oni jsou otroky bristolského průmyslu, kdy je třeba využít aspoň jednu cigaretu po obědě, protože za chvíli zazní siréna a čas přestávky zanikne v lomozu strojů. Jako místní pracovníky skladu, co všechen ruch pozorují zpovzdálí, si je umím představit víc než jasně.

 

Pokud "Move" působila jako zlověstná temná placka linoucí se kdesi z opuštěných doků, pak novinka dostává svému názvu - je víc rebelská, vzteklá a punková. Ovšem také opět zahalená do husté mlhy minimalismu, industriálního kvílení a místy až bájně epických atmosfér. Jako protiklad k punkové hře na hajzlíka ideální stav. Na novince je vše jakoby důkladnější a jistější, možná proto, aby nám bylo zcela jasné, že HATEFUL ABANDON nejsou nějaká ořezávátka, ale chlapi z práce, co se umí hezky pěkně nahněvat. Ono předat šichtu s tím, že to ta druhá může přes den poslat do háje a v noci to pak posílat zpátky do normálu, to není zrovna koníčkem každého z nás.

 

Po noční je na sídlišti tak nějak blbá nálada, zase mrholí, nepřivězli mléko a děcka se místo školy flákají kolem kotelny. Tento ne zrovna pozitivní dojem umí "Liars/Bastards" vyvolat po svém a od podlahy. Deska nemá slabších míst, chvíli je víc elektronická, chvíli plive jedovaté sliny a končí majestátně pojatou temnotou "December", která jakoby spadla ze stožáru vysokého napětí tři roky staré elektrifikace "Move" a novému albu se poněkud vymyká. Prim opět hraje těžká deka na každém tónu, kterou poodkrývá buď atmosférická vložka, nebo ještě těžší hukot z práce.

 

A HATEFUL ABANDON dnes působí víc odhaleně. Dokáží si důkladněji pohrát s jednotlivými momenty a přes svou neúprosnost umí vykouzlit něco, co by mohlo vypadat jako vzdálený náznak úsměvu. Více prvků dělá novinku barevnější, nikoliv však překotně jinou, tedy prosvětlenější. Preventivní prohlídka u zubaře musí bolet, zvuk vrtačky musí děsit dosud klidné lidi v čekárně a první panák na bolest musí přinést panák druhý, protože bolest zubu neustala. Dentista neměl svůj den. V "High Rise", která začíná arabským chorálem, si zase nejsem jistý, jak onen přistěhovalec v ulicích Bristolu vůbec dopadl. Na můj vkus se ve skladbě příliš křičí, je tam jakýsi zmatek na pracovišti. Zřejmě se něco stalo na lince ručního osazování, z Helleru čadí kouř a pokud byl onen Arab obsluhou toho stroje, již nebude mezi živými. Toužíte během 40 minut zjistit, že život v Bristolu leckdy stojí za pendrek? Pusťte si nové HATEFUL ABANDON. Minulé setkání s "Move" mě uhranulo víc, ale tahle dvouhlavá mašinka si to jede dál víc než slušně.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky