Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hateful Abandon - Threat

Hateful AbandonThreat

Victimer12.9.2025
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Syrová, epická i experimentálně studená realita čtvrtého alba Hateful Abandon.

S dlouhou, víc jak desetiletou pauzou od posledního zářezu Liars/Bastards, dost nečekaně a na mojí oblíbené adrese Sentient Ruin Laboratories, se z ničeho nic objevilo čtvrté album britské formace Hateful Abandon. Žluč a znechucení z bohatnutí bohatých, z korupce všeho druhu a dalších špinavostí, kterým malý prostý člověk jenom přihlíží ze svého nuzného místa na zemi. Nerozlučná dvojice z Bristolu, Swine a Vice Martyr, se vrací v roce 2025 s albem Threat. V klasickém gardu špíny post punku a studené zvukové deviace industrialu. V přízemně rebelující poloze, v anarcho punkových a crust dokresech. Sound a styl vyjádření Hateful Abandon je dán a léty prověřený. Drží se v úzkém, monolitickém nastavení a hledá další způsoby k vyjádření. Najít jde taky odřezky darkwave a také zajímavé asociace, o kterých si povíme níže. Threat nabízí zvukově odcizenou a přitom příjemně proměnlivou a rytmicky věrnou příležitost, jak si po bristolsku zazlobit.


Hateful Abandon jsme na Echoes v minulosti už dvakrát rozebrali. Po Move, které krásně pročíslo sound kapely od debutu Famine, a pak ještě punkovější mód třetího alba Liars/Bastards. Oblíbil jsem si všechny desky, každá má svou specifickou tvář a Hateful Abandon se během let zvukově pěkně usadili. Jako korodující rebelie ulice, jako strohá ocelová špína šedě nevábných zákoutí. Mozku i reálných míst. Svět a život v něm je plný nekalostí, to z hudby kapely přímo stříká. Z Hateful Abandon se během let stala kultovní formace vzdorujících outsiderů. Z odkazů Amebix, Godflesh, Killing Joke a dalších seskládaná vlastní zvuková teorie úpadku. Mrzký post industriální tvar malých zničených životů.

 


Čiré natěšení a chuť se ponořit do té tuhé tepající novoty, to byly mé první reakce, když se album Threat stalo realitou. Typicky odtažitý a stejně tak upřímný projev, naštěkaný vokál a paralyzující proměny vycházející z obyčejných poměrů. Album se ale záhy začalo otevírat a odhalovat místa, kam se člověk s narušenou náklonností ke vztekle studené produkci prostě musí vydat. Opakovaně a s neskrývanou radostí. Hateful Abandon nahráli osm nových příběhů studených jako psí čumák, houpavě zarezlých i experimentálních. Celkově si myslím, že je Threat více experimentální a někdy až lepkavě avantgardní zvuková látka. Vyhlášený stav ohrožení, zhudebnělý pocit zlověstného útlaku.


Syrové i hymnické, tvárné i soustředěně jednolité jsou skladby novinky. Threat je pozoruhodná temná sbírka obyčejné špíny posbírané na těch nejodpornějších místech. Nakažlivě přitažlivá a dostupná (pokud inklinujete k industriální muzice). Umělecký proces, který nepřestává udivovat a posílá vzkazy, že ta tuhost a zabedněnost Hateful Abandon taky dýchá a po svém prostoru se umí pohybovat s velkým přehledem. Klasika, lomoz, vibrace a tempová mašinérie vyřvaná do světa. Je to názorná ukázka, jak je kapela v kondici a kreativní.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/hateful%20abandon%2024band.jpg


Hned úvodní tóny alba ve skladbě Nuclear Thread Worker jsou všeříkající. I s tím až provokativním odkazem na Killing Joke. Hateful Abandon jsou mohutní až atmosféričtí, hrdí i drzí. Pak se stáhnou do své temné ulity jejich Shithouse teritoria. Jsou obskurní a divní. Aby v hned v následující Shimmer Road potvrdili, že tohle album má mnoho poloh a chuti se zvukově rozdat. Scavenger dost výrazně upomene na dubující Godflesh, ale znovu je to s jasným vzkazem, že tohle vysílání probíhá z území Hateful Abandon. Ty odkazy jsou zřejmé, až pobuřující, ale taky ctnostné. Míra nakažení se zvedá, hlava je zahlcena a rozebírá všechny možné otázky.


A pak je tu definitivní důkaz, že Threat má svou experimentální povahu. Aneb když se ve druhé polovině alba začne soustředěně zahlodávat do míst a procesů, které se jen tak neslyší a do vínku jim byla dána zajímavost. Waster, Dome i darkwave rytmikou obdařená The Grid předvádí, jakého rozpětí jsou momentálně Hateful Abandon schopní. Zvukové proměny jsou v plném proudu, ale až hrůzně zatuchlé prostředí je pořád to jedno, samé. Je to divý tanec po střepech a rostoucí chuť je rozdupávat na různých stranách ulice. Když pak závěrečná hymna Sculptures zní, jako by se Dead Can Dance sekli v bristolském baru a pak se trochu zmateně vydali do ulic, nelze se než pousmát. Je to zkažené i krásné. Prostorové a atmosférické, stejně jako podivné a odpudivé. Je to doupě zvukové neřesti se vší krásou na dohled. Threat je povedená deska. Se všemi mindráky, krajnostmi i vírou ve vlastní síly. Pro mě jedna z událostí roku 2025.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky