Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S dlouhou, víc jak desetiletou pauzou od posledního zářezu Liars/Bastards, dost nečekaně a na mojí oblíbené adrese Sentient Ruin Laboratories, se z ničeho nic objevilo čtvrté album britské formace Hateful Abandon. Žluč a znechucení z bohatnutí bohatých, z korupce všeho druhu a dalších špinavostí, kterým malý prostý člověk jenom přihlíží ze svého nuzného místa na zemi. Nerozlučná dvojice z Bristolu, Swine a Vice Martyr, se vrací v roce 2025 s albem Threat. V klasickém gardu špíny post punku a studené zvukové deviace industrialu. V přízemně rebelující poloze, v anarcho punkových a crust dokresech. Sound a styl vyjádření Hateful Abandon je dán a léty prověřený. Drží se v úzkém, monolitickém nastavení a hledá další způsoby k vyjádření. Najít jde taky odřezky darkwave a také zajímavé asociace, o kterých si povíme níže. Threat nabízí zvukově odcizenou a přitom příjemně proměnlivou a rytmicky věrnou příležitost, jak si po bristolsku zazlobit.

Hateful Abandon jsme na Echoes v minulosti už dvakrát rozebrali. Po Move, které krásně pročíslo sound kapely od debutu Famine, a pak ještě punkovější mód třetího alba Liars/Bastards. Oblíbil jsem si všechny desky, každá má svou specifickou tvář a Hateful Abandon se během let zvukově pěkně usadili. Jako korodující rebelie ulice, jako strohá ocelová špína šedě nevábných zákoutí. Mozku i reálných míst. Svět a život v něm je plný nekalostí, to z hudby kapely přímo stříká. Z Hateful Abandon se během let stala kultovní formace vzdorujících outsiderů. Z odkazů Amebix, Godflesh, Killing Joke a dalších seskládaná vlastní zvuková teorie úpadku. Mrzký post industriální tvar malých zničených životů.

Čiré natěšení a chuť se ponořit do té tuhé tepající novoty, to byly mé první reakce, když se album Threat stalo realitou. Typicky odtažitý a stejně tak upřímný projev, naštěkaný vokál a paralyzující proměny vycházející z obyčejných poměrů. Album se ale záhy začalo otevírat a odhalovat místa, kam se člověk s narušenou náklonností ke vztekle studené produkci prostě musí vydat. Opakovaně a s neskrývanou radostí. Hateful Abandon nahráli osm nových příběhů studených jako psí čumák, houpavě zarezlých i experimentálních. Celkově si myslím, že je Threat více experimentální a někdy až lepkavě avantgardní zvuková látka. Vyhlášený stav ohrožení, zhudebnělý pocit zlověstného útlaku.

Syrové i hymnické, tvárné i soustředěně jednolité jsou skladby novinky. Threat je pozoruhodná temná sbírka obyčejné špíny posbírané na těch nejodpornějších místech. Nakažlivě přitažlivá a dostupná (pokud inklinujete k industriální muzice). Umělecký proces, který nepřestává udivovat a posílá vzkazy, že ta tuhost a zabedněnost Hateful Abandon taky dýchá a po svém prostoru se umí pohybovat s velkým přehledem. Klasika, lomoz, vibrace a tempová mašinérie vyřvaná do světa. Je to názorná ukázka, jak je kapela v kondici a kreativní.

Hned úvodní tóny alba ve skladbě Nuclear Thread Worker jsou všeříkající. I s tím až provokativním odkazem na Killing Joke. Hateful Abandon jsou mohutní až atmosféričtí, hrdí i drzí. Pak se stáhnou do své temné ulity jejich Shithouse teritoria. Jsou obskurní a divní. Aby v hned v následující Shimmer Road potvrdili, že tohle album má mnoho poloh a chuti se zvukově rozdat. Scavenger dost výrazně upomene na dubující Godflesh, ale znovu je to s jasným vzkazem, že tohle vysílání probíhá z území Hateful Abandon. Ty odkazy jsou zřejmé, až pobuřující, ale taky ctnostné. Míra nakažení se zvedá, hlava je zahlcena a rozebírá všechny možné otázky.

A pak je tu definitivní důkaz, že Threat má svou experimentální povahu. Aneb když se ve druhé polovině alba začne soustředěně zahlodávat do míst a procesů, které se jen tak neslyší a do vínku jim byla dána zajímavost. Waster, Dome i darkwave rytmikou obdařená The Grid předvádí, jakého rozpětí jsou momentálně Hateful Abandon schopní. Zvukové proměny jsou v plném proudu, ale až hrůzně zatuchlé prostředí je pořád to jedno, samé. Je to divý tanec po střepech a rostoucí chuť je rozdupávat na různých stranách ulice. Když pak závěrečná hymna Sculptures zní, jako by se Dead Can Dance sekli v bristolském baru a pak se trochu zmateně vydali do ulic, nelze se než pousmát. Je to zkažené i krásné. Prostorové a atmosférické, stejně jako podivné a odpudivé. Je to doupě zvukové neřesti se vší krásou na dohled. Threat je povedená deska. Se všemi mindráky, krajnostmi i vírou ve vlastní síly. Pro mě jedna z událostí roku 2025.