Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hatevomit / Nunslaughter - Hatevömit / Nunslaughter (split)

Hatevomit / NunslaughterHatevömit / Nunslaughter (split)

Bhut26.9.2020
Zdroj: CD (# 037GD / MÖD024) //promo od Satanath Records
Posloucháno na: Denon DRA 625, Denon DCD 625-II, Grundig Box 660a
VERDIKT: Zdánlivě syrové a vzteklinou prosycené splitko, které však ve výsledku ztrácí dech ještě dříve, než si stačíme uvědomit, jaké tornádo kolem prosvištělo.

Těžko psát dlouhé rozpravy o tom, kterak je daný materiál výživný, duchu prospěšný, či jinak využitelný, když samotná délka hlavního programu činí něco málo přes deset minut a ještě se tato stopáž dělí ve dví mezi dvě kapely. Hatevomit a Nunslaughter, to jsou jména vskutku k pohledání a i kdyby ucho dříve nezaslechlo žádnou notu z jejich repertoáru, tak už dle názvu bude jasné, že o power metal nepůjde, ačkoliv slůvko power by v jejich ražení nemělo být zcela opomíjen. Avšak z hlediska zažitého členění nejde o prachžádnou souvislost.

 

Bezejmenné splitko obsahuje dohromady čtvero skladeb, z nichž každá reprezentuje kapelu v co možná nejlepší kondici. Ono je to u tůtěch krátkých nahrávek dost ošemetné, jelikož dvojice songů vám o kvalitě interpreta příliš nenapoví. Nicméně funkční to bezesporu je, tak se na to jukněme rychlým pohledem.

 

Hatevomit jakožto abecedně prvořadí otvírají nahrávku svou dvojicí blasfemických výpadů. Kapela založená roku 2009 si však na žádná velká díla nepotrpí. Dosud nevydali jedinou velkou desku a v diskografii převládají splitka. Že by nebylo kam spěchat? Nicméně jejich přínos dílu mám v konečném výsledku raději než u spoluúčastníků Nunslaughther. Líbí se mi totiž jistá zkušebnová zastřenost a až Archgoatovská zahuhlanost, která tak staví oba songy do pozice správně zakouřeného pajzlu, kde vás bolí hlava už jen z kvality ovzduší. Typický underground chtělo by se svědomitě a zcela elitářsky zasyčet skrz zuby. Takže tady říkám jo. Ovšem delší materiál by odkryl skutečnou dávku uměleckých hodnot, které i ti nejzatvrzelejší uctívači blackových bordelů stejně potají hledají.

 

 

Nunslaughter je oproti tomu pojem, jehož logo lze na světě světoucím vídat mnohem delší dobu než-li mou existenci. Rok založení sahá do dalekého letopočtu 1987, kdy rovněž vyšel první zmuchlaný demáč skupiny. Ale i takto věky ošlehaná kapela nečastuje své fanoušky příliš velkou kadencí sólových, takzvaně dlouhohrajících nahrávek. Ty jsou totiž celkem čtyři. Za to se banda činí s vydáváním živých záznamů a rovněž split alb, kterých je prostě fakt moc. Díky tomu by si jich mohl všimnout i páprda z pivních lázní českých, neboť v roce 2009 vychází split s Radiolokátor. Tímto drobným přemostěním se dostávám k tomu, že aktuální stav skupiny odráží i vliv thrash metalu. Díky tomu a holému faktu, že se od raných prvopočátků věnující ďábelské podobě death metalu, vzniká jasně úderná a zlá muzika, kterou si na městské slavnosti plné pouťových koláčů a sousedek zmalovaných k nepoznání a na vysokých podpatcích místní obec patrně nepozve. Škoda. Rád bych viděl rozteklé oční linky dam, které dychtivě prahnou po zvířecké divokosti, která z oněch písniček stříká proudem. Ano, perverze, jak už je i z názvu kapely patrné, se zjevuje i v té hudební rovině.

 

Dvě maskulinní mytologické bytosti na obale hrozí prolitím krve z hrdel jakýchsi příslušníků v současnosti nejskloňovanějších duchovních směrů. Je to vcelku logické vzhledem ke kapelám samotným. Nuže postava pod logem Nunslaughter hodlá podřezat křesťanského stoupence, dle roucha hádám, že půjde o protestanta. Vzhledem k názvu skupiny asi netřeba hledat hlubší souvislosti. Dále pak postava pod logem Hatevomit stejným způsobem trýzní člověka muslimského vzezření. Souvislost hádám skrze vokalistu a kytaristu, kteří pocházejí z Turecka a jsou patrně touto komunitou frustrovaní (bubeník je Němec). Ale jsou to jen trapné úvahy, které neznamenají stejně nic jiného, než že se dvojice kozlů mstí na lidech, kteří zrovna patří k nějakým pochybným společnostem. Vše se stejně odehrává v kulisách expresionistického hřbitova. …Tohle byl možná zbytečný odstavec, ale alespoň jste si toho přečetli o něco víc.

 

Celé split album není marné, avšak osobně v takových nahrávkách stále nenacházím potřebné pochopení, zalíbení a další projevy prozření. Ocenil bych jistě delší stopáž, bohatší grafiku (motiv obrázku se tu opakuje na každé straně papíru) a tak podobně. Jasně, že všechny čtyři songy jsou smrtící injekce, ale není to pořád trochu málo?


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky