Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
HBS - In Deep Owl

HBSIn Deep Owl

David29.11.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Pomineme-li tvorbu Soundgarden, Ben Shepherd nahrál nejlepší album své kariéry. Opravdové, upřímné a naplněné skvělými nápady. Jedno z mých nejoblíbenějších letošního roku.

Hunter Benedict Shepherd vydává svůj první, skutečně sólový počin. Po řadě rozličných kolaborací s Johnem McBainem, Mattem Cameronem nebo Markem Laneganem stojí poprvé za svou bohatou uměleckou kariéru na vlastních nohách a nutno podotknout, že hrdě a s hlavou vztyčenou.

 

Původní záměr jít cestou vyklidněné, akustické nahrávky v čistě songwriterském duchu, na němž počal pracovat již v průběhu roku 2009, tedy ještě před oficiálním reunionem domovských Soundgarden, sice vzal nakonec za své. Nicméně s příchodem starých známých bicmenů Matta Chamberlaina (Pearl Jam), Grega Gilmora (Mother Love Bone), již zmíněného Matta Camerona a Josepha Braleyeho, jemuž Ben vypomáhal na desce jeho kapely Mother's Anger, dostala většina skladeb citlivý elektrický impuls přímo do samotného nitra, aniž by došlo k jeho nezvratnému poškození. Atmosféra intimnosti a osamělého vypravěčství je přítomna stále, ovšem na rozdíl od osudových žalozpěvů v podání takového Marka Lanegana, při jejichž poslechu krvácejí oči a pukají srdce, tepají Benovy skladby jen stěží potlačitelnou punkovou energií a přidrzlou hravostí, tolik charakteristickou pro jeho dřívější tvorbu. Vzpomeňte na Head Down, Dusty nebo Ty Cobb…

 

Jeho rukopis je naprosto čitelný a nezaměnitelný. Jednoduchost, uvolněnost, cit. A přesně takové je In Deep Owl. Nezáleží na tom, jestli Ben zrovna drhne své hejskovské, punkové kořeny, jemně hladí akustickou kytaru nebo rozpustile dráždí oblíbenou mandolínu. Z jeho songů neucítíte faleš, kalkul nebo křeč. Deska plyne úžasně ladně, bez zbytečných výplní, kotrmelců a lichých snah o přesahy do cizích teritorií. Nesnaží se zalíbit za každou cenu ani neprodyšně uzavřít před okolním světem. Stejně tak nelze hovořit o geniálních postupech a nesmrtelných hymnách, její kouzlo tkví jinde… v civilním, neškrobeném, lidském přístupu, díky němuž k vám Ben promlouvá bez jakýchkoliv omezujících bariér. Stačí nahlédnout a vše rázem dostává svůj smysl…

 

 

Pomineme-li tvorbu Soundgarden, Ben Shepherd nahrál nejlepší album své kariéry. Opravdové, upřímné a naplněné skvělými nápady. Jedno z mých nejoblíbenějších letošního roku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 29.11.13 17:25odpovědět

Desky od Boba už bohužel nejsou tak super... Na druhou stranu se můžeš utěšovat faktem, že placka nejde sehnat v žádné české distribuci... nejlevnější varianta je tuším z ebay za necelých 7 stovek... nebo v různých jůesej shopech s pořádnou přirážkou za poštovný... i Discogs mlčí:-(

Jirka D. / 29.11.13 12:22odpovědět

Je to moc příjemná deska, ale vadí mi tam ta komprese. Poslední práce od Boba Ludwiga ve mně zanechává dost rozporuplné pocity a riskovat, že si desku pořídím tak jako vinyl Black Country Communion a pak kolem ní budu chodit s despektem kvůli přetlačenýmu zvku, se mi už asi nechce.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky