Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Heaving Earth - Denouncing The Holy Throne

Heaving EarthDenouncing The Holy Throne

Sorgh1.4.2015
Zdroj: CD (LDME VII) // promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL-PG390 / Dual CV 1400 / JVC SP - D302
VERDIKT: Není tomu dlouho, co jsme mohli nahlédnout genialitu českého deathu a troufám si říct, že je tu další spadlá žaluzie propouštějící slibné paprsky přívětivé smrti.

Mezi spoustou rádoby deathových mlátiček je pár takových, které posluchače doslova sejmou a nikdo jim to nemá za zlé. Co u některých vyznívá jako křečovitá snaha být tvrdý, brutální, u jiných samovolně vychází z nitra a zažehnout plamínek zájmu nedá žádnou práci. Laskavou brutalitu, které jde po boku radost, přináší na své druhé desce kapela Heaving Earth.

 

Jméno zatím ne moc známé, ale hudebníci shromáždění pod její vlajkou si už nějaké renomé vydobili v jiných projektech. Pro představu zmíním Brutally Deceased, Ingrowing, zaniklé Despise a další. Heaving Earth mají asi nejblíž k prvním jmenovaným, ale je to na hony vzdálená příbuznot.

 

Jejich Denouncing The Holy Throne působí masivním dojmem, je to jako popisovat vyzrálé, těžké víno napuštěné jihoamerickým sluncem. Nahuštěná síla pozvolna tající až cestou k receptorům připomíná líně tekoucí malvaz, který by se valil kaskádou přechodů divoce vpřed, nebýt velkého množství rozpuštěných složek. Tempo tak připomíná neobratný kolos, který, když už se jednou rozpohybuje, uhání vpřed setrvačností drtivé váhy, ale s obratností je na štíru. V našem případě se mašina rozjede a bez ohledu na následky se zastaví až po jednapadesáti minutách. Vzácným faktem je, že jsem při tom ani jednou nepomyslel na pitnou pauzu nebo nějaké jiné přerušení. Tak výživná a různorodá tahle deska je i přes zdánlivě nekompromisní bezohlednost. Při bedlivějším průzkumu lze objevit košatou a barvitou sbírku brutálních a vpravdě nehumáních relikvií, ze kterých by americká škola dostala kopřivku. Takhle že se hraje v Céchoslovakia?

 

Potěšující hned ze začátku je, že Heaving Earth znají správnou míru pro intro a outro, které nejsou samostatnými skladbami, ale fungují jako pozvolný rozjezd a dojezd. Desku otevírá temný hukot následovaný táhlými tóny kytar, pak se rozjedou natěšené bubny s basou a skladba se mění v plnohodnotnou řežbu se všemi atributy popsanými dále. Podobné je to na konci, kdy vulkán zvolna dohasíná a loučí se s námi opět jen hučící prázdnota. Na klávesy se ani nesáhlo a dojem je vynikající.

 

Podivně stavěné skladby se zdají být z jiného světa, šeptem napovězené disharmonie si musíte dohledat a v běžné samošce nedostupný zvuk sólových dezercí patří k hlavním odlišujícím znakům kapely. Z hlubokého, dunivého základu držícího rytmus vynikají ostré, vysoko posazené riffy a sóla, která jako bruska paralyzují celistvost zkoušeného materiálu, kterým je v tomto případě posluchačův mozek. Hodně členité skladby se předhánějí ve snaze přijít s ještě divnějším tónem, s dalším ochromujícím antirytmem měnícím dosavadní pravidla ve vtipnou scénku. Když bych se celý rozdováděný snížil ke srovnávání, tak mě místy napadají Gorguts (skladba Nailed To Perpetual Anguish). Je to taková střela od boku, ale ty podivné riffy zní jako ozvěna z Kanady.


Rozdávačný talent skladeb nabízí požehnaně různé nápady, častým prvkem jsou náhlé změny tempa, kdy rozjetou mašinérii v půli věty vystřídá rychlejší, melodicky úplně jiný argument. Nemívá dlouhé trvání, obloukem se vrací k původnímu námětu, ale podaří se mu rozbít zaběhnuté pořádky. Přes tyto úmyslné kotrmelce skladby drží hezky pohromadě a jedna každá z nich je opulentním deathmetalovým soustem. Jen těžko hledat slabý kus, snáze se tipují favorité.

 

Takovému dílu je potřeba zajistit patřičný vokál. Michal Štepánek zde investoval svůj krutě záhrobní hlas a potvrdil stanovisko nezávislosti jak své, tak celé kapely. Nenechá se svést k melodickému blouznění, ať už se noří do bahna jak chce. Jeho hluboký growling monotónním burácením konzervuje dojem špíny a zlých předtuch, přičemž se zdá být jaksi mimo okolní dění, zahleděn ve staré zdivo opadaných fresek. Nekonečné litanie, záhrobní poselství a nemohoucí naděje zvěstuje zvolna deklamovanými frázemi, uvolněným blitím, rád se ale nechá strhnout ke zbrklému dávkování slov s efektem dopadající pěsti vztekle tlukoucí na vrata kostela. Intonačně skromný, ale v bohatosti hudební složky je jeho zpěv adekvátní.

 

Jojo, Heaving Earth patří k mým osobním překvapením a jejich nové album si s potěšením založím do sbírky. Tohle je první liga našeho metalu, snad se o nich bude brzo mluvit víc. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

František Minařík / 14.4.15 21:41odpovědět

Ještě kdyby to mělo dobrý zvuk,bylo by to fajn album,možná příště :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky