Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Věk patetických klávesových aranží už je pryč. Už tolikrát jsem si něco v tomhle smyslu prskal pod vousy, abych během několika okamžiků objevil kapelu, která mému názoru zasadila tvrdou ránu bajonetem přímo do žeber a pak s ním pomalu točila. Ne, klávesy nejsou omyl, je to důležitý nástroj, který i v mém hudebním dospívání sehrál významnou roli. To díky tomu, že se četně objevoval jako hrdý maják a nepostradatelný spolubojovník za práva black metalu. Cože? Ano, řeč bude o klávesovém black metalu, ale o tom skutečně kvalitním, byť vždy důsledně opomíjeném.

Jméno Hecate Enthroned nezní tak honosně, jako to, co dali jiní kamarádi svým ansámblům ze stejné hudební větve. No, chtěl jsem se tomu jmenování nějak vyhnout, ale asi to bez toho nejde. Cradle Of Filth a Dimmu Borgir. Dvě kapely, které si každý vybaví, když se řeknou klávesy a black metal. Jenže těch kapel je mnohem víc, některé jsou již nefunkční a jiné se čas od času připomenou. Situace kolem Hecate Enthroned mi trochu připomíná někdejší výpad Ancient. Ti se taky z mlhy vynořili, aby dnes zase zůstaly jen ty hezké vzpomínky. Nicméně Hecate jsou na tom trochu jinak, ti totiž tvoří stále, dlouze a vytrvale. Ten interval mezi deskami je už o něco delší, než by mohlo být obvyklé, ale pořád to hrnou. V neposlední řadě se musí uznat, že to valí dobře a důkazem kvality je novinka Embrace Of The Godless Aeon.

Výraznou změnou oproti minulosti je post zpěváka, který se před pár lety proměnil. Nový pěvec Joe „Icarus“ Stamps dříve působil v několika poměrně neznámých formacích, z nichž příkladně jmenujme třeba Sadistic Undertorture. Kapela, o který víme kulový a klidně u toho může i zůstat. Píšu sice změna, ale nijak zásadní dopad na celkový projev kapely to nemá. Pořád je to štěkavý hlas, který perfektně sedí k svižným melodiím a bohatým kompozicím. Ovšem není zde jediný, kdo oblažil desku hrdlem. Svým jedinečným a typicky zbarveným vokálem si ve třech skladbách zahostovala Sarah Jezebel Deva. Jméno tak typické pro klávesové black metaly napříč Evropou. Vždycky když jí slyším, tak mám radost. Tahle baba se mi prostě líbí. Fakt. Její pasáže jsou jasné, mají šmrnc, lesk a úplně si představuji, jak se jí při tom výkonu zvedá hrudní koš obdařený… obdařený. Zkrátka sympatie… pojďme dál.

Bylo by trapné domnívat se, že deska od starých učitelů bude ochuzena o nějaké typické a základní rysy, které ve výsledném celku tvoří jedinečný artefakt. Jinými slovy, kdo čekal, že tu nebude intro, je bláhový naivka. Intro plné orchestrací a klávesových gradací prostě musí bejt, bez toho by se snad kapela nedokázala ani protáhnout. Ale pak to přijde, okamžitá palba Revelations In Autumn Flame a s ní plejáda barevnosti, kterou tahle muzika nabízí. Klávesy jedou od začátku desky až do konce. Sem tam se vystrčí na větší odiv, ale na piedestalu neprudí dlouho a předávají štafetový kolík dalším spoluúčastníkům. Tu se soustředíme na pěvce, jindy zas na kytary a tak dále. Střídmé střídání, které zbytečně nerozhazuje okatým přeplácáváním, ale vkusně a s citem pracuje s melodikou a patetičností. Je pravda, že mnohdy to člověku trochu už leze mezi spáry mozku, třeba v takové Enthrallment jsem se přistihl s lobotomickým vnímáním světa. Ale pak přijde zase něco, co tu náladu vytrhne z nějaké fádní fáze a roztančí smyslové vjemy. Občas jsem si říkal, jak by asi taková muzika zněla bez kláves, neboť když se fakt soustředíte, tak ty kytary s bicíma to dokážou skvěle utáhnout sami o sobě. Ale možná by to nemělo ten správný punc hebkosti, který vytváří opentlené klapky.

Rozmáchlost více jak pěti minutových skladeb se zdá být na pohled až příliš, jenže ten poslech utíká. Ta pestrost a stylová rozmanitost jednoduše dokáže zaměstnat mysl natolik, že se vám ani nechce, aby ten který song už doznal svého konce. Třeba taková Goddess Of Dark Misfits, tady jsem si fakt užíval všechny použité nástroje a detailní pasáže. O zpěvu ani netřeba hovořit, to je dokonalost sama.

Otázkou je, jak tuhle desku a potažmo kapelu přijmou ti, kteří nestihli vyrůst na tom správném období výše uvedených veličin. Docela by mě zajímal názor lidí, kteří klávesový black už neberou jako milou nostalgii, ale jako přežitý kýč. Ačkoliv já si ani tou nostalgií nejsem jistý. Sice mám pocit, že Embrace Of The Godless Aeon volně navazuje na Midian, ale to jsou dvě takřka rozdílné kapely a hlavně ta časová propast je nezdravě veliká. Přesto mám vnitřní pocit, že tomu tak je a možná i proto to ve mne vzbuzuje něco jako melancholii, protože jsem to kdysi měl fakt hrozně rád. Nechci o sobě tvrdit, že jsem něco jako pamětník, nebo stará páka, ale jsem si vědom, že věk (i ten hudební) pokročil a muzika jakou Hecate Enthroned představili jako čerstvě nažhavenou novinku může pro ostatní znít jako kostlivec. Schválně, myslíte si to někdo? Ať už ano nebo ne, pro mě je tahle deska skvělým počinem a vynikajícím kouskem, který se prostě povedl. Jasně, musíte ty klávesové kejkle brát trochu rezervně, ale jinak vše funguje bez výhrad skvěle.