Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hecatoncheir - Nightmare Utopia

HecatoncheirNightmare Utopia

Sorgh12.4.2024
Zdroj: Bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nightmare Utopia je mistrovsky vystavěná nahrávka, která ukazuje jak naroubovat Cult Of Luna do deathmetalového soukolí.

Slovenské podzemí si pustilo žilou a na povrchu země vykvetl magmatický květ Hecatoncheir. Jde o nový objekt na tamní scéně, který svou oslnivou září překryl vše kolem. Tohle album gumuje dosavadně platné zákony a zvyklosti.

 

Nightmare Utopia je těžká, železitá a na nervový systém působící nahrávka. Ve všech těchto svých vlastnostech vyniká nad mé původní představy a s blížícím se koncem hrací doby dorůstá svého maxima. Stopáž alba plyne ve znamení postupného zrání a na konci můžeme hotový plod utrhnout. Těžko uvěřit, že jde o první desku kapely, ale je potřeba myslet na to, že album nahráli muzikanti se zkušenostmi z jiných kapel. Každopádně jejímu natočení musela předcházet soustředěná, nejen skladatelská práce. Tolik originality se prostě často nevidí. Je to následek dokonale sladěných stylů, inspirací a vlivů, které se nesnaží schovávat a v mnoha případech na sebe upřímně ukazují. Jde o případ, kdy se cizí vlivy přetaví do vlastních tvarů díky jedinečné práci. Takže o nějakém plagiátu v tomto případě nemůže být řeč.

 

První oťukávání mělo všechny své obvyklé mouchy. Konzumoval jsem okatě nabízené propriety, dokázal luštit spíš jen deathmetalové hádanky, ale celkově jsem víceméně klouzal po povrchu. Ostatní mazaně zůstávalo skryto a čekalo na podrobnější průzkum. Až po nějakém čase se osamělé body spojily a album dostalo kýžený smysl, čímž podepsalo svůj ortel, tedy jedinečnost. Usazeno v deathmetalovém hnízdě bude lovit hlavně v těchto vodách, a na své si přijdou zejména posluchači lačnící po složitějších konstruktech, disonantních zvucích a nelogických návaznostech. To vše je pokryto studenou atmosférou, kterou vyzařuje lehce industriální naladění desky, a také silný příklon k post-metalu a sludge. Což může znít podivně, ale v jednom kadlubu se z toho podařilo slít nesmírně vzrušující materiál. Struny mnohdy zní jako rozechvělé kovové konstrukce těsně před zhroucením a zejména ve druhé, čistě instrumentální skladbě mi připadá, že slyším norské tovární ozvěny ala Satyricon z dob, kdy rebelie byla ještě extravagantní. Víc a častěji však do hry vstupuje nervní a silně ovlivňující sludge, který tvoří když ne páteř, tak končetiny hydry Hecatoncheir. Jako na turínském plátně začínají prosakovat obrysy švédů Cult Of Luna, které se nejsilněji ukazují v oblasti vokálů, melodií a také celkovém zvuku.

 

Deathmetalový stroj však zodpovědně dominuje a dohlíží na rozumnou souhru všech zmiňovaných vlivů. Ve vyhřáté a hlučné válcovně je zdaleka nejlíp a každý se v ní během chvilky zorientuje. Během častých intermezz, která proces válcování zpomalují, máme možnost si prohlédnout fungující monstrum hezky do detailu. Dunivé riffy monoliticky tepou prostor, který se nakrátko pokřiví vlivem disharmonického motivu a rovnováhu podrží jen soustavný a nezastavitelný rytmus. V rychlých pasážích je valící se proud hluku narušován cinkotem nebo osamělým zvukem zmučené struny, která zdůrazní nezastavitelnost rozpoutaného živlu. Album v sobě nese i „pěkné“ melodie, ale vždy v ponurém ladění. V nich nejde tolik o zvídavé kouzlení se zvukem, namísto toho si člověk užívá bezvadně šlapající těleso ovládající tuhle vícehlavou příšernost. Ať se bralo z jakéhokoliv zdroje, výsledek je promyšlený a dokonale propojený v jeden systém.

 

Kromě nápaditého songwritingu obdivuji strohé a syrové vyznění celé desky, čemuž napomáhá stylový, bohužel zatím jen digitální zvuk. To mi však nebrání uvažovat o jednom z adeptů na album roku. A to je teprve duben.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky