Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Skryté osobní zpovědi

Po dvou letech a pár měsících od kvalitního a originálně znějícího „Obsidian“ se setkáváme s Heiden mnohem niternějšími a víc než kdy jindy s otevřenou duší. Po peripetiích osudu a po chvílích, kdy se zdálo vše projednou ztracené, jde o zvláštní setkání. Nutit se do něčeho nebylo nikdy smyslem kapely, natož být poplatný trendu. Heiden jsou o vnímavé evoluci, kdy další každá etapa jejich života posouvá kapelu o dost dál té předchozí. Stát a hledat výmluvy, něco si podsouvat a jinak se chovat, je přece tak snadné. A do motta kapely naprosto se nehodící...

Život po „Obsidian“ nebyl jednoduchý a to se na „Dolores“ dokonale odrazilo. Je to album o tmě, modlení se a zvídavých pohledech na hladinu vody, přičemž každý z těchto pocitů je maximálně emotivní a obyčejně uvěřitelný. „Dolores“ je temně přemýšlivé album s vysokými nároky a zásadními dopady. Je tím nejotevřenějším albem fungování Heiden a v jeho výpovědi je nevyhnutelné hledat a nacházet. Do posledních dnů jsem nebyl přesvědčen, jestli je tím nejlepším, čeho se kapela doposud dopustila. Dlouze jsem v něm pátral a pozbýval dojem, že netrpí takovou výjmečností, jakou ve skutečnosti je.

Temně rocková alternativa

Heiden jsou rocková kapela. Řekl bych, že má daleko blíž ke kapelám jako Kurtizány z 25.Avenue nebo Priessnitz, než ke kterékoliv bývalé čertovině. Zapomeňme na metalové klení, tihle kluci se nejlíp cítí ve volnějším běhu událostí. Melancholie pak z desky pryští plným proudem. Jde o nejtamosféričtější dítko, jemuž dominuje tmářství a neslučitelnost s davem. Nálada novinky je nejvíce naturální od dob vzniku Heiden, a to si myslím i vzhledem k pohanským začátkům kapely. Kverdův zpěv dospěl do polohy šerého mručení, jež má blízko k deklamaci. Zvyknout si na tuto změnu si také vyžádalo něco času. „Dolores“ na sebe vzájemně navazuje, působí na první pohled nenápadně, ale nakonec umí pohlit. Abych se přiznal, hodnotit podobně osobní a emotivní album, mně přijde jako troufalost. Sžití se s nahrávkou pak v člověku nechává šrámy na duši, neboť tohle album svým způsobem považuje také za své a psát body něčemu s čím se tak myšlenkově ztotožní, zavání pofiderností.

„Dnešní noc je žena“ mě rušila

Přirozená cesta k „Dolores“ se mi vyplatila. Nakonec jsem o tom přesvědčen a nemusím se stydět říct si to v zrcadle do očí. Stejně jako si vše, co album svými pocity objímá, mohou z očí do očí povědět členové Heiden. Vidět v ní mouchy, nenápadnost a hudební ostýchavost bylo prospěšné, protože časem se věci a náhledy na ně mění. Počáteční problém se songem „Dnešní noc je žena“ je víceméně zažehnán. Ta skladba mi svým zveřejněním příliš neprospěla, protože mi hodila album do jejího stínu, což mi situaci značně ztížilo. Naštěstí na mě „Dolores“ začala včas promlouvat a bylo to nejen skvěle zakompovaným Rudolfem Hrušínským z Tiché Bolesti, jehož barva hlasu a smysl vět obyčejností člověka přímo hraje. Ta pravdivost je až děsivá... Skladby odkryly to hlavní ze svých krás a i když mi jistý snížený dojem v hlavě zůstal, pocity rozčarování jsou pryč. Je tu jen pocit, že by bylo jistě možné z toho všeho vydolovat ještě o něco víc. Ten pocit mi zůstal.

Faith

Slovo, které má Kverd vytetované na ruce se mi náramně hodí. „Dolores“ vidím jako album o víře. O prožitcích, těžkostech i protivení se stádnosti. A víře ve své postoje. Bylo by škoda nevěřit. Jak ve vlastní svět, tak v tohle album. Dost by mě zajímalo, kolik nadšených reakcí si novinka najde a jak se to promítne do budoucnosti Heiden. „Obsidian“ po téhle stránce dost zapadl a vlastně zklamal. A přitom si přesně tohle nezasloužil... Já budu věřit společně s kapelou v mnohem světlejší zítřky, ať už bude jejich výsledná podoba jakákoliv.