Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Heiden - Dolores

HeidenDolores

Victimer6.11.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: PC / JVC UX-H330
VERDIKT: Introvertní svět „Dolores“ je výpovědí posmutnělých příběhů, které umí zaujmout i chytit za srdce. Je jen na každém z nás, kolik prostoru dostane a jak blízko si ho připustí. Heiden jsou tam, kde si přáli být a mohou na sebe být hrdí.

Skryté osobní zpovědi

 

Po dvou letech a pár měsících od kvalitního a originálně znějícího „Obsidian“ se setkáváme s Heiden mnohem niternějšími a víc než kdy jindy s otevřenou duší. Po peripetiích osudu a po chvílích, kdy se zdálo vše projednou ztracené, jde o zvláštní setkání. Nutit se do něčeho nebylo nikdy smyslem kapely, natož být poplatný trendu. Heiden jsou o vnímavé evoluci, kdy další každá etapa jejich života posouvá kapelu o dost dál té předchozí. Stát a hledat výmluvy, něco si podsouvat a jinak se chovat, je přece tak snadné. A do motta kapely naprosto se nehodící...

Život po „Obsidian“ nebyl jednoduchý a to se na „Dolores“ dokonale odrazilo. Je to album o tmě, modlení se a zvídavých pohledech na hladinu vody, přičemž každý z těchto pocitů je maximálně emotivní a obyčejně uvěřitelný. „Dolores“ je temně přemýšlivé album s vysokými nároky a zásadními dopady. Je tím nejotevřenějším albem fungování Heiden a v jeho výpovědi je nevyhnutelné hledat a nacházet. Do posledních dnů jsem nebyl přesvědčen, jestli je tím nejlepším, čeho se kapela doposud dopustila. Dlouze jsem v něm pátral a pozbýval dojem, že netrpí takovou výjmečností, jakou ve skutečnosti je.

 

 

Temně rocková alternativa

 

Heiden jsou rocková kapela. Řekl bych, že má daleko blíž ke kapelám jako Kurtizány z 25.Avenue nebo Priessnitz, než ke kterékoliv bývalé čertovině. Zapomeňme na metalové klení, tihle kluci se nejlíp cítí ve volnějším běhu událostí. Melancholie pak z desky pryští plným proudem. Jde o nejtamosféričtější dítko, jemuž dominuje tmářství a neslučitelnost s davem. Nálada novinky je nejvíce naturální od dob vzniku Heiden, a to si myslím i vzhledem k pohanským začátkům kapely. Kverdův zpěv dospěl do polohy šerého mručení, jež má blízko k deklamaci. Zvyknout si na tuto změnu si také vyžádalo něco času. „Dolores“ na sebe vzájemně navazuje, působí na první pohled nenápadně, ale nakonec umí pohlit. Abych se přiznal, hodnotit podobně osobní a emotivní album, mně přijde jako troufalost. Sžití se s nahrávkou pak v člověku nechává šrámy na duši, neboť tohle album svým způsobem považuje také za své a psát body něčemu s čím se tak myšlenkově ztotožní, zavání pofiderností.

 

 

„Dnešní noc je žena“ mě rušila

 

Přirozená cesta k „Dolores“ se mi vyplatila. Nakonec jsem o tom přesvědčen a nemusím se stydět říct si to v zrcadle do očí. Stejně jako si vše, co album svými pocity objímá, mohou z očí do očí povědět členové Heiden. Vidět v ní mouchy, nenápadnost a hudební ostýchavost bylo prospěšné, protože časem se věci a náhledy na ně mění. Počáteční problém se songem „Dnešní noc je žena“ je víceméně zažehnán. Ta skladba mi svým zveřejněním příliš neprospěla, protože mi hodila album do jejího stínu, což mi situaci značně ztížilo. Naštěstí na mě „Dolores“ začala včas promlouvat a bylo to nejen skvěle zakompovaným Rudolfem Hrušínským z Tiché Bolesti, jehož barva hlasu a smysl vět obyčejností člověka přímo hraje. Ta pravdivost je až děsivá... Skladby odkryly to hlavní ze svých krás a i když mi jistý snížený dojem v hlavě zůstal, pocity rozčarování jsou pryč. Je tu jen pocit, že by bylo jistě možné z toho všeho vydolovat ještě o něco víc. Ten pocit mi zůstal.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/dolores%20cd.jpg

 

Faith

 

Slovo, které má Kverd vytetované na ruce se mi náramně hodí. „Dolores“ vidím jako album o víře. O prožitcích, těžkostech i protivení se stádnosti. A víře ve své postoje. Bylo by škoda nevěřit. Jak ve vlastní svět, tak v tohle album. Dost by mě zajímalo, kolik nadšených reakcí si novinka najde a jak se to promítne do budoucnosti Heiden. „Obsidian“ po téhle stránce dost zapadl a vlastně zklamal. A přitom si přesně tohle nezasloužil... Já budu věřit společně s kapelou v mnohem světlejší zítřky, ať už bude jejich výsledná podoba jakákoliv.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Pepa9 / 2.12.22 10:58

Ahoj, musím zde úplně výjimečně zareagovat na recenzi. Toast jsem si pustil úplně náhodně při letu Qatar airways (nepochopitelné, co mají v nabídce hudby:-)) NY i Crazy Horse mám naposlouchané až na půdu a vím, co od nich čekat. Když jsem však uslyšel Toast, prostor a čas se rozplynul a zůstalo jen tady a teď. Neskutečná síla, jediné, na co jsem se vzmohl, bylo utřít slzu, která mi vhrkla do očí. A stále to gradovalo. Až ke dvěma posledním "peckám", How Ya Doin (takto jedné z nejniternějších písní) a Boom boom boom. Takže jsem to poslouchal stále dokola a než jsem se vrátil domů, už jsem měl na stole koupený vinyl. Je to rozhrkané, neučesané (jako vždy), ale hluboké a opravdové. Každopádně se Toast po třetím poslechu stal jednou z mých nejdůležitějších desek vůbec. Nevím, čím to je a proč to je, ale to není vůbec na místě, protože s tím stejně nemohu nic dělat a po pár tónech jsem na cestě po všehomíru. Tak mi to nedalo a musel jsem sem připsat doušku. S touto deskou Young asi nezboří hitparády, ale sáhl s ní hodně hluboko ku srdci. A teď tedy k tomu vinylu:-) Nelhali. Je to nejhůře zpracovaný vinyl, který jsem za poslední léta viděl. Obal, kde jsou špatně čitelné nápisy, vrátit obsah do obalu je nadlidský úkol. Vtipné je, že má výtisk tři strany a čtvrtá je prázdná:-) O gramáži ani nemluvím. A zvuk eeeh... nooo.. tak jako... oni se to jednou jistě naučí. Jako by tím chtěl vydavatel podtrhnout výjimečnost nahrávky. Protože když se podaří vytáhnout desku z obalu, nezlomit jí při tom, nasadit jí na talíř, přenoska se zahryzne a kytara zaržá, to je věru událost hodná povstání Fénixe z popela.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky