Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Brněnští Heiden jsou jednou z mála tuzemských kapel, u kterých lze na každém albu sledovat znatelný posun vpřed. Jejich působení na scéně je možno v podstatě rozdělit na tři hudební etapy. Počátky kapely a její první dvě desky patřily pohanskému black metalu, tehdy zjevně inspirovanému známějšími Trollech. Druhou etapu své existence pánové odstartovali počinem "Era 2", který přinesl experimentální prvky a avantgardní vlivy, a završili svým nejtemnějším a nejtvrdším materiálem "Obsidian". Po něm ale nastal další zásadní obrat a album "Dolores" spolek nasměrovalo k poklidnější tvorbě s výraznými vlivy post-rocku.

Zjemňování a odbourávání metalových prvků pokračovalo i na další desce "A kdybys už nebyla, vymyslím si tě", nicméně novinka "Na svůj příběh jsme sami" je v tomto směru ještě radikálnější. Metalová minulost byla definitivně pohřbena a pozorný posluchač jí místy jen zlehka vytuší díky potemněle melancholické atmosféře. Ačkoliv je v současnosti v souvislosti s kapelou nejčastěji skloňováno sousloví post-rock, najdeme zde i patrné vlivy progresivního rocku, shoegaze či pop-rocku. Celkově jde rozhodně o nejpřístupnější a nejpísničkovější nahrávku, která pod hlavičkou Heiden vyšla.

Album plyne v poklidném a zasněném tempu, chvílemi působí velmi křehkým a niterně-emotivním dojmem, ale dokáže se vyburcovat i k expresivněji pojatým pasážím. Jako instrumetalisté a skladatelé pánové (a dáma) vyloženě zrají a i přes přímočařejší vyznění dokážou zabavit množstvím poutavých pasáží a detailů. Kverdovy texty aktuální projev kapely opět zdařile dokreslují a podtrhují sklíčenou atmosféru novinky, nicméně tentokrát už začínám mít pocit, zda toho sebedojímavého patosu není chvílemi až moc. Ale tomu se u emotivně laděných osobních zpovědí vyhýbá těžko. Ve srovnání s lyrikou většiny česky zpívajících skupin a interpretů určitě stále můžeme mluvit o solidním nadprůměru. A to platí i o pěvecké stránce, s níž si Kverd navzdory svému omezenému hlasovému rozsahu poradil více než obstojně a jeho projevu rozhodně nelze upřít jistou dávku charismatu.

I když je novinka kvalitativně velmi vyrovnaná a žádné slabší kusy se na ní nenachází, jako její jasné vrcholy bych viděl dvojici skladeb "Dva" a "Dryáda", mající téměř hitové ambice. V první jmenované zaskočí především použití vokodéru, což je z mého pohledu poněkud riskantní záměr a málokdy dopadne ku prospěchu věci, Heiden si s ním ale poradili bravurně a podařilo se jim zakomponovat ho velmi vkusně, citlivě a efektivně. "Dryádu" zas kapela správně zvolila coby singl a pořídila k ní i zdařilý videoklip.

Na svůj příběh jsou Heiden možná sami, ale dokážou ho prezentovat s patřičným umem, profesionalitou a jasnou vizí. Je jasné, že mnohým fanouškům metalové éry seskupení bude novinka vonět ještě méně než její dva předchůdci a kapelu dost možná definitivně zavrhnou (pokud už tak neudělali). Srovnáme-li aktuální počin kupříkladu s již zmiňovaným "Obsidianem", jeví se jako jeho naprostý protiklad. Současná tvorba má nicméně potenciál zaujmout žánrově širší a vnímavější spektrum posluchačů a osobně věřím, že už se tak nějakou chvíli děje. Nejsem si však jist, zda následující album unese ještě větší hudební přístupnost a odlehčenost a budu tedy velmi zvědav, kam se kapela příště posune.