Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Helioss - Devenir Le Soleil

HeliossDevenir Le Soleil

Sorgh30.12.2020
Zdroj: CD, promo od vydavatele
Posloucháno na: Technics SL PG 490, Dual CV 1400, Bandcamp
VERDIKT: Je tu poslední promo z dílny Satanath Records a povinnost bude splněna. Ne vše bylo špatné, objevil jsem docela zajímavé kapely, ale tenhle zavěrečný článek nebude výbuchem supernovy. To nejlepší na konec tady neplatí. Ale ať nepředbíhám...

Metalové duo Helioss z hlavního města Francie patří k poměrně plodným tvůrcům a po deseti letech se může pochlubit čtyřmi zářezy v kůži. S posledním albem se našel jeden i pro mě, tedy ten kříž. Jsem přikován a ustaven na vrcholu malé kalvárie, na oplátku budu přísný a nekompromisní.

 

S Devenir Le Soleil se cítím jako metalový panic. Vracím se do časů, kterými bylo nutné si projít, ale v dnešní době mi už přijdou jenom úsměvné. Symfonický metal (pro někoho zejména black), jestli můžu pro začátek použít tuto zjednodušující škatulku, se přežil a jen málokdo umí zkombinovat tvrdou hudbu s klavírními party do něčeho smysluplného. V případě Helioss to vidím tuplem, aneb se tady ukazuje jak spálit nepopsaný list papíru ještě předtím, než do něj napíšu první notu. Slepě tápu, pro koho je album určeno. Vyloženě blackmetalová deska to není, slyším v ní jakýsi nevyřešený spor mezi černotou a smrtí, a deathmetal má snad malinko navrch.  Ale to vše jsou hodně umělé berle, o které se opírám. Stylový hybrid jako tento nejde jednoduše zařadit, a tak budu balancovat na několika hranách. Středobodem a tím nejvýraznějším prvkem desky je melodika, které se podřizuje vše. Jasným cílem je obalit posluchače do celofánu snadno pochopitelných a nenáročných zvuků, kterým chybí jakýkoliv hlubší smysl. Kompozice vstávají z popela vyhořelého paliva, mnohdy na mě působí jako parodie na léta dávno minulá. Navíc je tu cítit takový ne úplně dobře zvládnutý chaos, který vyvěrá z potřeby říci toho spoustu během omezeného času. A nejlépe za použití všech nástrojů dohromady. Klavírní eskapády a kytarové linie běhají po stupnici jako šílené nahoru dolů, děje se to zmateně, rychle a cítím, že Helioss by rádi vyvolali lehce teatrální dojem. No, vychází mi z toho chaotický tanec, který vylučuje jakoukoliv pohodu poslechu.

 

Albu nemůžu upřít tvrdost, která každou chvíli probleskuje skrz kolotoč zmatené rozjuchanosti. V melodicky decentním, rytmickém kotli nacházím jediné chvilky úlevy. Vítám tuto klasiku, která svojí jednoduchostí a tvrdým naturelem potěší konzervativní duši. Bohužel je těchto míst poskrovnu a ze všech stran se na ně tlačí děsivé trylky kolotočářského bigbítu. Je to monstrózní kabaret a nemám sílu věnovat mu víc než je nezbytné. Nosič odhazuji v dál a snad už se nepotkáme.

 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky