Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na adresu této kapely jsem slyšel od některých kolegů z black metalového podhoubí jen slova chvály, a tak pro mě bylo promo jejich posledního alba „Last Station on the Road to Death“ z redakční hromádky jasnou volbou. Očekávání nebylo nikterak velké, ale předpokládal jsem, že se na mě vyvalí opojná stěna hororového a špinavého blacku, která bude hrdě reprezentovat současnou úspěšnou francouzskou black metalovou scénu. Můj předpoklad se však naplnil jen z poloviny – špíny je na desce dost, ale mrazení v zádech se dostavuje jen sporadicky.

Hell Militia (dále HM) je seskupení poměrně známých persón spjatých v minulosti či v současnosti s kapelami jako Secrets Of The Moon, Arkhon Infaustus nebo Temple Of Baal. Ze zmíněných souborů mám více či méně v oblibě první a druhé jmenované, zejména Arkhon jsou v některých svých povedených momentech patřičně zvráceným pošušňáním pro ucho hrubiána. HM produkují hudbu neméně zlotřilého black metalu, ale tempo provozují výrazně pomalejší a snaží se klást důraz spíše na pocitovou stránku hudby. Jak jsem zmínil už v úvodu této recenze, emocí ve mně toto album probudilo méně než jsem čekal, ale tu a tam se na desce objevují okamžiky, které dokáží trochu zvýšit tep.

Základem skladeb je převážně jeden jednoduchý riff, který se často opakuje a na nějž se nabalují skromné aranže typu zdvojení vyhrávek, spouštění kytarových vazeb apod. Tedy nic překvapivého, navíc v poměrně tradiční formě bez výraznějších nápadů. To je asi největší slabina alba – málo silných a strhujících motivů. Skladby unaveně plynou ke svému konci a posluchače ohrožuje apatie. K dojmu „únavy“ také přispívá ležerní projev vokalisty, který je monotónní a neučesaný a vyvolává ve mně přesvědčení, že Meyhnach je dost hnusnej a špinavej chlap:) Ale tak by to mělo být, odpor je vlastně taky emoce. Album působí místy abstraktně hnisavým dojmem, čemuž napomáhá absence melodií. Ke zvuku mohu říct, že se jedná o syrový sound, který však neztěžuje čitelnost materiálu. V záznamu kytar je mnoho vazeb a „nečistot“, které byl byly v jiných metalových stylech nemyslitelné a nežádoucí. Nejzářnějším příkladem je poškozený konektor kytarového kabelu na začátku “Unshakable Faith“. Je to samozřejmě všechno jen hra, která má navodit atmosféru živé nahrávky. V tomto smyslu se zvuk povedl, také ostatní nástroje si lebedí v neučesanosti a přirozenosti zplesnivělé zkušebny.

Úroveň kompozic bych označil za lepší průměr, v němž se dá najít pár světlých okamžiků. Album startuje úryvkem z prastarého policejního dokumentu o drogách, kterému následující hudební představení odpovídá adekvátně. Drogy jsou neřest, špína ulic, čiré zlo a zhouba. HM hrají taky hodně zhoubnou hudbu, ale prospělo by jí více zapamatovatelných motivů nebo temnějších zákoutí. Např. “Unshakable Faith“ jako druhá regulérní skladba v pořadí je hodně temným kusem, pomalu se vleče a jako ropa vytékající z tankeru nenávratně pustoší místo nehody. Naopak v rychlejších tempech kapela ztrácí pevnou půdu pod nohama a zní jako desítky ostatních (větší část "Et in Inferno Ego"). Pomalé skladby s řezajícími kytarami je poloha, jaká se mi u této kapely docela líbí, i když k ideálu ještě pár krůčků chybí. Takových dobrých pasáží, jako je závěr poslední „Last Station on the Road to Death“ je totiž na albu jako šafránu. Převažuje standardní blackmetalový materiál s punkovou přímočarostí a nepříjemnou atmosférou šedých rán v drogovém deliriu.