Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Helvitnir - Wolves Of The Underworld

HelvitnirWolves Of The Underworld

Sorgh28.3.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: V případě tohoto alba nejde o povinnou četbu. Je zaměřeno na milovníky severské tématiky s pevně danými atributy a v moři jemu podobných nijak zásadně nevyčnívá. Je to ale poctivá deska dělající čest nordickému metalu.

Stavět svá očekávání na přítomnosti hudební ikony je chůze po ostří nože. Kapela může v začátku získat minutu náskok, ale kdykoliv později ji může dohnat slabý dech, který ani ikona světlem své popularity nezachrání. Z překvapivého angažmá může být totální fiasko. Stejně tak v případě Helvitnir by bylo ošemetné čekat, že přítomnost legendárního Hellhammera znamená zaručený úspěch. Asi ani v jeho kariéře nepůjde o přelomový milník. Proč by mělo? A kde že to teď Hellhammer vlastně mlátí?

 

Helvitnir je norská kapela tradičních křivek, která slibuje radovánky poplatné tomu, že jde už o x-tou generaci blackmetalového plemene, ve které se krom zmíněného Hellhammera angažují bohobijci hrající spolu kdysi v Ragnarok. Většina z nich už svá zásadní díla zplodila (u slavného Mayhemáka o tom nemůže být pochyb), a tak asi jen největší snílek by mohl od Helvitnir čekat album přepisující dějiny metalu. Kapelu založili v roce 2023 a jak to vidím já, tak se tito muzikanti chtěli vybodnout na jakékoliv vavřínoseče a jednoduše se plácat ve svém oblíbeném revíru, kde znají každý kříž u cesty. Což je v tomto případě melodický black metal. Ten díky jejich vyzrálosti a profesionalitě zní velmi dobře.

 

Posluchači tvrdšího ražení by neměli dopředu obracet oči v sloup. - Hej, ty počmáranej vzadu, vrať ty Gorgoroth do krabičky a dávej chvílu pozor! -  Strach z přebujelého symfonična nebo přehnaných klávesových partů není na místě. Wolves Of The Underworld jako první dlouhohrající album kapely na ploše necelých 45 minut prezentuje materiál, jehož hlavním stavebním materiálem je ostrá kytarová práce teleportující nás bez mezipřistání do důvěrně známé skandinávské krajiny. Tam, kde  vyjí vlci a co chvíli se mihne nějaký válečník. Asi někam na pobřeží, aby se tam vešla i loďka. Pro někoho jsou to artefakty kultu, pro jiného kýče, každý ať zvolí po svém. Já se na to dívám tak, že Helvitnir je kapela pro radost, která se už nemusí ohlížet na nějaké ambice a slávu. Myslím, že se to při poslechu dá najít, ta nesvázanost a pohoda. Přes zásadní prvek syrovosti a chladu je Wolves… album hledící současně i na melodiku a přiměřené emoce. Je to black ochucený poctivou dávkou vikingské magie, což ti seveřani prostě umí, ale taky toho svého času bylo už moc. Melodie mají teplotu někde kolem sedmi stupňů celsia, což je dobře vychlazený lahváč, takže si severské podnebí nejlíp vychutnáme se skleněným kamarádem.

 

Nejde popřít, že se tady probíráme lokálním materiálem, často už použitým, který dostal šanci na druhý život. Díky tomu si na spoustě míst vybavíte třeba ty Ragnarok, nebo možná Necrophobic, snad i staré Enslaved. Zároveň v sobě mají něco svého a jedinečného, díky čemuž mě baví. Je to takové přímočařejší, nekomplikované. V moři riffů budete těžko volit ten nejsilnější, skladby žijí z jejich divokého varu a každá může opařit. Tady můžeme rozpustit své temné, zlé já a v těch volnějších pasážích se zaměřit na oblaka prosáklá atmosférou. Klávesy jsou použity decentně, hostující krotitel černobílého schématu jimi podkresluje a dobarvuje pozadí, ani by podkuřoval. Odhalit jejich vstupy je někdy stejně překvapivé, jako slyšet akustickou strunu, nebo když se zpěvák zapomene a promluví hlasem běžného smrtelníka. Vzniká tak lehké mystično, které by správná vikingská deska měla mít.


Já jsem byl k albu zpočátku zdrženlivý, nechtěl jsem se nechat opít rohlíkem i když mi ho i s mlékem servíruje Hellhammer. Ale ať tam ten hromotluk sedí nebo ne, Wolves … je trošku jako návrat do oblíbené fantasy krajiny, která si zakládá na tom být co nejméně infantilní. Metal jako řemen s důvěrně známým počtem dírek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky