Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Stavět svá očekávání na přítomnosti hudební ikony je chůze po ostří nože. Kapela může v začátku získat minutu náskok, ale kdykoliv později ji může dohnat slabý dech, který ani ikona světlem své popularity nezachrání. Z překvapivého angažmá může být totální fiasko. Stejně tak v případě Helvitnir by bylo ošemetné čekat, že přítomnost legendárního Hellhammera znamená zaručený úspěch. Asi ani v jeho kariéře nepůjde o přelomový milník. Proč by mělo? A kde že to teď Hellhammer vlastně mlátí?

Helvitnir je norská kapela tradičních křivek, která slibuje radovánky poplatné tomu, že jde už o x-tou generaci blackmetalového plemene, ve které se krom zmíněného Hellhammera angažují bohobijci hrající spolu kdysi v Ragnarok. Většina z nich už svá zásadní díla zplodila (u slavného Mayhemáka o tom nemůže být pochyb), a tak asi jen největší snílek by mohl od Helvitnir čekat album přepisující dějiny metalu. Kapelu založili v roce 2023 a jak to vidím já, tak se tito muzikanti chtěli vybodnout na jakékoliv vavřínoseče a jednoduše se plácat ve svém oblíbeném revíru, kde znají každý kříž u cesty. Což je v tomto případě melodický black metal. Ten díky jejich vyzrálosti a profesionalitě zní velmi dobře.

Posluchači tvrdšího ražení by neměli dopředu obracet oči v sloup. - Hej, ty počmáranej vzadu, vrať ty Gorgoroth do krabičky a dávej chvílu pozor! -  Strach z přebujelého symfonična nebo přehnaných klávesových partů není na místě. Wolves Of The Underworld jako první dlouhohrající album kapely na ploše necelých 45 minut prezentuje materiál, jehož hlavním stavebním materiálem je ostrá kytarová práce teleportující nás bez mezipřistání do důvěrně známé skandinávské krajiny. Tam, kde  vyjí vlci a co chvíli se mihne nějaký válečník. Asi někam na pobřeží, aby se tam vešla i loďka. Pro někoho jsou to artefakty kultu, pro jiného kýče, každý ať zvolí po svém. Já se na to dívám tak, že Helvitnir je kapela pro radost, která se už nemusí ohlížet na nějaké ambice a slávu. Myslím, že se to při poslechu dá najít, ta nesvázanost a pohoda. Přes zásadní prvek syrovosti a chladu je Wolves… album hledící současně i na melodiku a přiměřené emoce. Je to black ochucený poctivou dávkou vikingské magie, což ti seveřani prostě umí, ale taky toho svého času bylo už moc. Melodie mají teplotu někde kolem sedmi stupňů celsia, což je dobře vychlazený lahváč, takže si severské podnebí nejlíp vychutnáme se skleněným kamarádem.

Nejde popřít, že se tady probíráme lokálním materiálem, často už použitým, který dostal šanci na druhý život. Díky tomu si na spoustě míst vybavíte třeba ty Ragnarok, nebo možná Necrophobic, snad i staré Enslaved. Zároveň v sobě mají něco svého a jedinečného, díky čemuž mě baví. Je to takové přímočařejší, nekomplikované. V moři riffů budete těžko volit ten nejsilnější, skladby žijí z jejich divokého varu a každá může opařit. Tady můžeme rozpustit své temné, zlé já a v těch volnějších pasážích se zaměřit na oblaka prosáklá atmosférou. Klávesy jsou použity decentně, hostující krotitel černobílého schématu jimi podkresluje a dobarvuje pozadí, ani by podkuřoval. Odhalit jejich vstupy je někdy stejně překvapivé, jako slyšet akustickou strunu, nebo když se zpěvák zapomene a promluví hlasem běžného smrtelníka. Vzniká tak lehké mystično, které by správná vikingská deska měla mít.


Já jsem byl k albu zpočátku zdrženlivý, nechtěl jsem se nechat opít rohlíkem i když mi ho i s mlékem servíruje Hellhammer. Ale ať tam ten hromotluk sedí nebo ne, Wolves … je trošku jako návrat do oblíbené fantasy krajiny, která si zakládá na tom být co nejméně infantilní. Metal jako řemen s důvěrně známým počtem dírek.