Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Helvitnir - Wolves Of The Underworld

HelvitnirWolves Of The Underworld

Sorgh28.3.2025
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: V případě tohoto alba nejde o povinnou četbu. Je zaměřeno na milovníky severské tématiky s pevně danými atributy a v moři jemu podobných nijak zásadně nevyčnívá. Je to ale poctivá deska dělající čest nordickému metalu.

Stavět svá očekávání na přítomnosti hudební ikony je chůze po ostří nože. Kapela může v začátku získat minutu náskok, ale kdykoliv později ji může dohnat slabý dech, který ani ikona světlem své popularity nezachrání. Z překvapivého angažmá může být totální fiasko. Stejně tak v případě Helvitnir by bylo ošemetné čekat, že přítomnost legendárního Hellhammera znamená zaručený úspěch. Asi ani v jeho kariéře nepůjde o přelomový milník. Proč by mělo? A kde že to teď Hellhammer vlastně mlátí?

 

Helvitnir je norská kapela tradičních křivek, která slibuje radovánky poplatné tomu, že jde už o x-tou generaci blackmetalového plemene, ve které se krom zmíněného Hellhammera angažují bohobijci hrající spolu kdysi v Ragnarok. Většina z nich už svá zásadní díla zplodila (u slavného Mayhemáka o tom nemůže být pochyb), a tak asi jen největší snílek by mohl od Helvitnir čekat album přepisující dějiny metalu. Kapelu založili v roce 2023 a jak to vidím já, tak se tito muzikanti chtěli vybodnout na jakékoliv vavřínoseče a jednoduše se plácat ve svém oblíbeném revíru, kde znají každý kříž u cesty. Což je v tomto případě melodický black metal. Ten díky jejich vyzrálosti a profesionalitě zní velmi dobře.

 

Posluchači tvrdšího ražení by neměli dopředu obracet oči v sloup. - Hej, ty počmáranej vzadu, vrať ty Gorgoroth do krabičky a dávej chvílu pozor! -  Strach z přebujelého symfonična nebo přehnaných klávesových partů není na místě. Wolves Of The Underworld jako první dlouhohrající album kapely na ploše necelých 45 minut prezentuje materiál, jehož hlavním stavebním materiálem je ostrá kytarová práce teleportující nás bez mezipřistání do důvěrně známé skandinávské krajiny. Tam, kde  vyjí vlci a co chvíli se mihne nějaký válečník. Asi někam na pobřeží, aby se tam vešla i loďka. Pro někoho jsou to artefakty kultu, pro jiného kýče, každý ať zvolí po svém. Já se na to dívám tak, že Helvitnir je kapela pro radost, která se už nemusí ohlížet na nějaké ambice a slávu. Myslím, že se to při poslechu dá najít, ta nesvázanost a pohoda. Přes zásadní prvek syrovosti a chladu je Wolves… album hledící současně i na melodiku a přiměřené emoce. Je to black ochucený poctivou dávkou vikingské magie, což ti seveřani prostě umí, ale taky toho svého času bylo už moc. Melodie mají teplotu někde kolem sedmi stupňů celsia, což je dobře vychlazený lahváč, takže si severské podnebí nejlíp vychutnáme se skleněným kamarádem.

 

Nejde popřít, že se tady probíráme lokálním materiálem, často už použitým, který dostal šanci na druhý život. Díky tomu si na spoustě míst vybavíte třeba ty Ragnarok, nebo možná Necrophobic, snad i staré Enslaved. Zároveň v sobě mají něco svého a jedinečného, díky čemuž mě baví. Je to takové přímočařejší, nekomplikované. V moři riffů budete těžko volit ten nejsilnější, skladby žijí z jejich divokého varu a každá může opařit. Tady můžeme rozpustit své temné, zlé já a v těch volnějších pasážích se zaměřit na oblaka prosáklá atmosférou. Klávesy jsou použity decentně, hostující krotitel černobílého schématu jimi podkresluje a dobarvuje pozadí, ani by podkuřoval. Odhalit jejich vstupy je někdy stejně překvapivé, jako slyšet akustickou strunu, nebo když se zpěvák zapomene a promluví hlasem běžného smrtelníka. Vzniká tak lehké mystično, které by správná vikingská deska měla mít.


Já jsem byl k albu zpočátku zdrženlivý, nechtěl jsem se nechat opít rohlíkem i když mi ho i s mlékem servíruje Hellhammer. Ale ať tam ten hromotluk sedí nebo ne, Wolves … je trošku jako návrat do oblíbené fantasy krajiny, která si zakládá na tom být co nejméně infantilní. Metal jako řemen s důvěrně známým počtem dírek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky