Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jméno kapely Heretic nalezneme skoro ve všech metalových žánrech. Ten dnešní Heretic však pochází z Nizozemí a hraje black metal, lépe řečeno black’n’roll. Kapela, která svět častuje svými tóny už od roku 1995, se do velkých počinů moc nehrne. To se promítá ve faktu, že současná novinka je teprve čtvrtou řadovou deskou.

Z původního black metalu, který kapele vcelku obstojně šlapal, a díky němuž bylo jejich jméno snad zřetelné v záplavě dalších, se dnes stala punková smršť. Respektive black metal s thrash metalovou strukturou, punkovým odérem a rokenrolovou energií. Proto souhrnný název black’n’roll. Žádné ultra rychlé výjezdy to ale nejsou, spíše bych zde viděl návrat ke kořenům názvu black metal. Ano, hledejme zde vliv Venom, Venom v období svých prvních alb, čili nejlepších špinavých kusů. Na tento kmínek je nyní roubováno současné směřování kapely Heretic, které ovšem více sahá do thrashe. V klidném středním tempu vypalují cejchy perverznosti a zvrácenosti, aby dokonale podtrhli název alba.

Nebudeme si nalhávat nějakou převratnost, či obohacující přínos do hudebního světa. S tímto albem si můžete pěkně zpříjemnit odpoledne, jelikož postrádá nudných míst, skvěle se poslouchá a některé pasáže jsou i dosti chytlavé. Je to trochu šok a značná odchylka v diskografii kapely, která měla vykročena slibným black metalovým směrem, ale komu je nakonec co po tom...? Teď je teď a dnes slyšíme kytarové orgie Angelcunts & Devilcocks. Všechno je krásně upřímné a bez ostychu odkazuje na prastaré Venom. Samopalných výjezdů netřeba, možná proto je posluchač neustále ve střehu a sleduje průběh alba, jelikož podvědomě očekává nějakou fajn vymlacovačku. Ale kdepak, nic takového nebude. Jen hezky vyplázněte jazyk, prsty nakruťte do paroží a tvařte se zle. Třeba to zní úsměvně, ale ostatně i takováhle hudba může být. Je z ní totiž dobře znát, že vznikla z vlastního potěšení, pro radost a ne pro žádnou vidinu zisku, nebo boření hranic a stloukání vzdálených žánrů. 

Deset skladeb utíká poměrně rychle a tak se najednou posluchač ocitá na konci v hlubokém tichu, v němž má pocit, že se před malou chvílí vrátil o pár let nazpátek. Do dob zaplivaných zábav plných rozlitých piv, kožených bund, všudypřítomného kouře a pískajících uší. Nehodlám hodnotit důvod vzniku takovéhle desky, která kopíruje, zní zpátečnicky a nepřináší lautr nic nového. Proč bych se babral něčím takovým, když si tuhle jízdu můžu do sytosti užít, vypnout hlavu a zas pro jednou procvičit své obratle?! Vždyť je to nakonec taková paráda, že bychom jí mohli vpálit maximum hodnotících možností. Ale to by byl pohled zase příliš sevřený. Buďme realisté a i tak zůstaňme na zemi.