Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Z hodin, kdy se mé tělo kroutilo ve školních lavicích, jsem si odnesl mnohé, mimo jiné i to, že existují jisté hranice, řády a úmluvy, které je dobré respektovat. Nebyl důvod na tom něco měnit, nebo přemýšlet o změně, jak to či ono vylepšit, inovovat, zprznit. Opačného smýšlení jsou zřejmě Hesus Attor, kteří na svém aktuálním počinu Pardon skloubili vše, co se jen skloubit dalo.

Nechtějte po mně, abych rozepsal celé album skladbu po skladbě, to by totiž vydalo na samostatnou brožuru. Základ tvoří metalové jádro, které je opřeno o slušnou hráčskou zručnost a nápady, a které vytváří avantgardě znějící hmotu, od níž se následně odráží jednotlivé paprsky samostatných písní. Toto zahradnické roubování má co dočinění s psychiatrickou léčebnou. Křížit blechy s bramborama za účelem samoškrabných brambor by v rukou Hesus Attor mělo možná úspěch. Proč? Protože hudba, kterou tito šílenci vytvořili, je bláznovsky geniální. Do svého díla Pardon, které už svým názvem lepí dvě evropské metropole (což je mimochodem nápaditě zapracované do stylové obálky), totiž vmíchali obrovské množství žánrů zdánlivě odlišných. Krom vlivů folkloru arabského, či italského a latinského se ještě setkáváme se střetem funky, reggae, country, blues, jazzu a dalších. Tenhle pejsko-kočičkovský dort je ale nečekaně působivý. Nechci vidět zápis v kartotéce osobních lékařů jednotlivých členů kapely, ale věřím, že bude podobně pestrý jako hudba, kterou ze sebe sypou.

Na první poslech těžce rozhádané skladby, které tu drtí rychlopalný zběsilý metal a tu zase konejší slovy ukolébavky. Nestačíte se divit, kdy jste z polohy jedné náhle mrštěni do polohy diametrálně odlišné, a ačkoliv se to může zdát opravdu podivné a nepravděpodobné, vše nakonec má svůj smysl. Z tohoto svázaného balíku sice trčí dost věcí ven, přepravní služba jej však převezme a doručí bez větších prodlev. Už jsem zmiňoval onu nepochopitelnou a nečekanou změnu nálad a rychlostí, ale věřte mi (nebo ne), že po prvním poslechu vám zůstane v hlavě tolik otazníků, že se k albu vrátíte a po tom druhém třetím přehrání si jej oblíbíte. Bez odporu začnete zkoumat veškerá dostupná zákoutí, ať už v nich hraje hlavní roli saxofon, skotské dudy, klávesy nebo jen elektrická kytara.

Tahle deska se tak stává exkurzí do blázince, ale vy máte svého osobního průvodce, který se sice jeví jako vyšinutý, ale přeci jen se v tom zmatku dokáže orientovat. A jak jsem už několikrát naznačil – album se vám začne líbit a to setsakramensky návykově. Ale pozor! Užívejte střídmě, za stavu bdělého, nebo v doprovodu osoby plnoleté a svéprávné...