Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hexvessel - Nocturne

HexvesselNocturne

Jirka D.1.12.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Novinka Hexvessel místy podmanivá a místy snad až zmatená. Její kouzlo je třeba hledat usilovně a úspěch zdaleka není jistý.

Finští Hexvessel jsou tu s námi šestnáct let a jejich aktuálně sedm studiových desek by mohla být pouhá statistika jako u každé druhé kapely, nebýt toho, že ten jejich vývoj ztělesněný právě v těch sedmi deskách příliš podobných zjednodušení nesnese. Nechci v tom úplně vidět typický český zlozvyk „ode zdi je zdi“, ale jejich hudební výraz není zdaleka přímočarý, jednoznačný a předvídatelný. Hexvessel ani při nejmenším neustrnuli v jedné poloze, a i když v jejich tvorbě najdete typické poznávací znaky, album od alba se jejich tvářnost proměňuje.

 

Můžeme tu vlastně vyhlásit na úvod anketu, která že jejich deska je ta vaše úplně nejvíc nejlepší a jsem hodně přesvědčen o tom, že téměř každá si najde svou oddanou skupinu fanoušků. Za sebe se asi nejraději vracím k albu When We Are Death (2016), na kterém si družina semknutá kolem Mathewa Kvohst McNerneyho zahrála na partu hipíků v jakémsi psychedelickém rauši, a u kterého mi ani nevadilo, že vyšlo na takovém už major labelu Century Media. Byl to jakýsi pokus o vyšvihnutí se výš, který vydržel už jen následující album All Tree (2019), aby se pak kapela vrátila zpět do náruče Svart Records, v níž z pohledu svých vydání strávila nejvíc času.

 

Hexvessel band

 

Svým způsobem mě pak docela překvapila informace, že novinka má vyjít u německých Prophecy, ale vzhledem k hudbě, smýšlení a celkovému nastavení jak kapely, tak tohoto labelu, zase ne tak moc. Vlastně bych řekl, že Hexvessel se svým aktuálním přístupem jsou takovou až typickou kapelou pro Marina Kollera a že do jeho stáje skvěle zapadnou. Co tím myslím? Především propojení black metalu, přírody, folku, psychedelie, filosofie - hudební i to mimo rámec notového zápisu – které se tímto vydavatelstvím a jeho kapelami táhne jak příslovečná červená nit. Je to samozřejmě pocta prvním dvěma deskám Ulver, od kterých lze vystopovat celé toto – řekněme – hnutí, které prakticky dokonale ztělesnila úžasná 2CD kompilace Whom the Moon a Nightsong Sings (2010). Pokud ji nemáte nebo jste ji neslyšeli, doporučuju sehnat a naposlouchat.

 

Tak trošku tím vším mířím k tomu, že aktuální album Hexvessel nazvané Nocturne je z mého soudu mnohem víc metalové, kytarově ostré, temnější a zlověstnější, vokálně drsnější, což ale samo o sobě neznamená, že by bylo dobré nebo lepší. Můžu v tom slyšet vlivy třeba těch raných Ulver, ale mnohem víc se mi před očima objevují Agalloch (Nights Tender Reckoning) nebo Alcest ve svém metalovějším období. Je to v podstatě pokračování směru vytyčeného albem Polar Veil (2023), takže cesta nejspíš logická, i když z mého pohledu trochu směrem vzad.

 

Vedle toho Hexvessel nerezignovali na svou vlastní podstatu, což je za mě víc než metal v mnohem větší míře dark folk, psychedelie a do značné míry neortodoxní mix všeho dohromady. Všechno tohle je na nahrávce prolnuto do sebe a přes sebe, tedy pasáže rychlé, metalově ostré, s těmi pomalejšími, zvláštně zastřenými. Kytara elektrická se tak potkává s akustickou, skřehot s recitací, klavír s black metalem, a to vše v až avantgardním střídání, které jako posluchač přebírám s lehkým úlekem. Nevím, jestli si nemůžou vybrat Hexvessel, nebo si nemůžu vybrat já, ale tak jak jsem byl zaskočen při prvním seznamování se s albem někdy v létě, tak jsem stejně zmaten i teď na prahu zimy. Je pravda, že po úvodních přímočařejších a metalovějších skladbách v úvodu se nahrávka ve své druhé polovině přehoupne do mě blízké zamyšlenější roviny, že skladby jako Unworld představují ideální průsečík všeho, ale jako celek deska Nocturne klopýtá někdy až moc.

 

Výslednému dojmu příliš nepomáhá její téměř hodinová délka, s níž kapela pracuje tak, že mnohdy zkouší trpělivost posluchače a jeho mentální schopnosti naladit se na jejich naciťování světa. Může být, že se jí to dost často daří skvěle, ale stejně tak občas maří čas a svůj neortodoxní přístup nedokáže uhladit tak, abych se jako posluchač dokázal vžít do poslechu přirozeně a bez pochyb. Nocturne je za mě albem až příliš plným kontrastů, které si nedokážu pospojovat souvisle tak, abych si poslech vyloženě užil. Chvíli se spokojeně a v zamyšlení vznáším, chvíli nudím, chvíli mám pěsti sevřené jak při řádné metalové rubanici a v důsledku si připadám jak na představení, jehož podstata mi z větší části protéká mezi prsty. Můžu alibisticky tvrdit, že Hexvessel jsou poznatelní, jejich rukopis jedinečný a že už tohle by mělo stačit na skvělé hodnocení, ale není nic horšího než balamutit sám sebe. Nocturne můžu hodnotit jako jedinečné album osobité kapely, ale stejně tak je to album, kterému tak úplně nerozumím.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky