Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Joe Acheson a jeho Hidden Orchestra se svou další deskou, tentokrát ale trochu netradičně. Čtvrté studiové album je tentokrát soundtrackem k puzzle adventuře od pražského studia Amanita Design, což se mi s odstupem času zdá jako ideální poloha a vývoj. Acheson vždy budoval svůj vesmír zvuků trochu jinak, hodně filmově (můžeme použít i ryze současný výraz „cinematicky“) a tohle je přesně to, co jeho hudbě sedí. On sice vychází z nu-jazzu, ale postupně už se posunul o hodně dál a pro jeho současnou polohu není škatulka. Takže, doplňovat a rozvíjet něčí příběh, který je sám o sobě ztvárněn hodně svojsky (jako všechna díla od Amanita Design, série Samorost nebo Machinarium mluví za vše), to byl velmi dobrý tah. Výsledek je dle mého neuvěřitelně barvitý a právem jsem si jej jmenoval za jednu z nejlepších desek minulého roku.

Tak především bychom si měli říci něco o samotné hře. Protože pokud se máme pustit do soundtracku, musíme znát dílo, ke kterému pasuje. Creaks je klasická logická 2D plošinovka, což je vlastně pro vývojáře firmy změna, jejich počiny bývaly adventurami. Ono to ale k sobě ve finále nemá moc daleko. Hra je o dětských nočních můrách, o tom, že za zdí můžete mít chodbu do neznámého bludiště. A v něm ožívá (nejen) nábytek, který vám jde po krku, dokud na něj něčím neposvítíte. Tento koncept mi přijde geniální a ztvárnění, včetně výtvarné stránky, až omračující. Ale v tom jsou Amanita Design špičkou, odvážím se říci, že světovou. Ručně kreslená animace, výborně vymyšlené místnosti, plné žebříků a mechanismů. A do toho muzika, která graduje podle toho, jak úspěšní jste ve vyřešení problému.

Amanita Design a Hidden Orchestra, to je spojení, ze kterého vyšla velmi dobrá spolupráce. A že si kluci okolo herního světa umí vybrat dobře, to vlastně předvádějí po celou dobu své existence. Machinarium dělal Tomáš Dvořák aka Floex, Botanicula byla doprovázena experimentálním duem DVA a ti samí dělali i neuvěřitelně hravý Chuchel. Floex ale po Machinarium nezmizel, v novinkovém soundtracku funguje jako plnohodnotný spolupracovník Achesona. Však jejich produkce se v lecčems podobá.

Rád bych tu zmínil celkově soundtracky k počítačovým hrám, protože ty jsou už momentálně ve stavu, kdy mohou potenciálem i rozpočtem na realizaci konkurovat počinům filmovým. A některé jsou už stejně legendární, jako ty z kinosálů. K mým oblíbeným patří Tom Clancy's Splinter Cell: Chaos Theory od Ubisoftu, kde to rozjíždí Amon Tobin. Skvělá je i trojice soundtracků k legendárnímu Diablu nebo pecky v retro stylu k Mafii a Falloutu. Z posledních let na mě udělal dojem Austin Wintory s jeho soundtrackem k Journey, Gareth Coker s magickým podkladem k videohře Ori and the Blind Forest z roku 2015 a třeba Christopher Larkin s jeho kombinací piána a smyčců v Hollow Knight. Je třeba říci, že jen poslechem zajímavých doprovodných věcí ke hrám, by člověk mohl strávit zbytek života a nedělat nic jiného. Každý, kdo jen trochu hraje či hrál, to moc dobře ví. Když si pak vezmu, že v současné době se hudba dokonce mění dle vývoje děje ve hře a cíleně reaguje na klidné i akční scény (tuším, že tohle poprvé předvedl legendární Unreal), je pak komponování takových soundtracků jistě velmi kreativní a náročná věc. Tvůrce ale posouvá dopředu.

Creaks k sobě potřebují hravou muziku, která musí mít v sobě cosi dětského. Infantilního, tajemného a pohlcujícího. A tak Acheson použil do každé části hry jinou paletu nástrojů. K rozjezdu použil nejprve jednoduché nástroje (citery, flétny, bicí nástroje), které ale už kombinoval s experimenty, třeba s hraním na kráječ od vajíček nebo rozloženou zvonkohru. A tady už to začalo být velmi zajímavé. V další části pak uslyšíte varhany, zvony, či sbory. Až ke světu klasickému, kterému dominují klavíry a strunné nástroje. To vše je ukončeno elektronickým vesmírem, kdy něco je zásluhou modulárního syntetizátoru a něco basklarinetu. Těch dechových pasáží je tam daleko víc, než se na první poslech zdá. Většina klarinetových pasáží je příjemně „Floexovská“.

Když si spojíte tu úžasnou paletu barev a motivů ze hry a k tomu obrovské množství barvitých zvuků (ve hře neustále něco vrže, troubí, jsou tu stále zvuky mnoha mechanismů), je velmi zajímavé vetkat do tohoto vesmíru muziku. Ta se tak stala určitou novodobou tváří Hidden Orchestra, Acheson musel začít používat systém komponování, jaký doposud nepoužil (což sám v rozhovorech přiznal).

Soundtrack vykazuje mnohdy jasný rukopis Achesona, jindy mám pocit, že slyším zcela nové postupy. Deska je přitom natolik silná, že ji lze poslouchat i bez znalosti hry a brát ji jako další řadovku pod hlavičkou Hidden Orchestra. Nahrávky se zúčastnila celá řada zajímavých osobností, tedy zmíněný Tomáš Dvořák (neplést si to s naším šéfredaktorem Jirkou Dvořákem, který by ale určitě také něco zahrál, kdyby dostal tu možnost!), Jack McNeill (klarinet, basklarinet), Rebecca Knight (violoncello), Yvo Ackroyd Acheson (shakers), Ali Tocher (zvonkohra, zither-box perkuse), Su-a Lee (violoncello) a Phil Cardwell (trubka). Na výsledku je to pak hodně znát. Acheson také není žádný „kompozér muziky na počkání“ a nemnoží svou hudbu zrychleným tempem jako přes kopírák. Když už něco vydá, dá si na tom sakra záležet a dělá to mnohdy několik let. Vzniká tak precizně ošetřená hudba, do jaké je potřeba postupně proniknout. Produkoval Matouš Godík, který stojí za skvělým projektem Mythematica a který produkuje spoustu zdejších věcí. Zvuk desky je velmi příjemný, nepřepálený, plastický.

Moje promo verze má krásné zpracování, je 15-ti skladbová (v digitální podobě má deska 21 skladeb). Digipack má pouze dva panely, na druhou stranu ono to bohatě stačí. Grafika je nádherná, vnitřek obsahuje příjemný booklet s grafikou ze hry. Tohle už opravdu dýchá čistým uměním, člověk má dobrý pocit, že tohle vzniká tady u nás. Že lidé z Amanita Design fungují podobně jako Acheson a každá hra je pak velkou událostí, která svou hravostí strhne.

Závěrem se sluší poděkovat všem, kteří dali šanci takovému dílu vzniknout. Že tu někdo dělá takhle krásné hry a záleží mu na tom, kdo mu to ozvučí a co za muziku to bude doprovázet. Není totiž samozřejmost, dávat všemu takový důraz a dělat to takhle precizně. Takže se klaním a smekám i svůj pomyslný klobouk až k dolů, k zemi.

Zítra se chystám najít své dveře ve stěně, protože mám za to, že tam někde prostě být musí.