Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hideous Divinity - Unextinct

Hideous DivinityUnextinct

Garmfrost8.5.2024
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: S výbuchy vzteku, blastů a masakrů rezonuje těžkotonážní groove s neutuchajícími změnami rytmů a tlaků.

Krátce před vydáním Unextinct jsem si dal opáčko a pro připomenutí si projel diskografii italských deathers Hideous Divinity. Když jsem tyto brutální sympaťáky „objevil“, právě vydali vynikající třetí zásek Adveniens, který si mě omotal kolem prstu. Se Simulacrum si vše sedlo a s EP LV-426 potvrdilo. Tato smečka bestiálních, avšak technicky velice zdatných hitmakerů je na vzestupu a zatím nevypadá, že by se měla zastavit.

 

V sestavě kapely se ovšem cosi změnilo. Giulio Galati ještě stačil album nahrát, ale už „pouze“ v roli hosta, což mu nezabránilo předvést dech beroucí výkon. Jeho nástupce, Edoardo Di Santo, nebude mít přes všechny své schopnosti (opět fenomenální bubeník – Ade na příklad) věru lehkou pozici.

 

Tady je ta božská hrůza,

Obrovský život mrtvých,

Vůně hnilobného dechu

Lhostejná, eucharistie vyvolává sílu, hrůzu

Život se formuje a poté deformuje

 

Mé první myšlenky při poslechu Unextinct se daly shrnout do jednoduchého – KURVA! Masakr! Jako první vás liskne přes čumák zvuk. Tohle je NĚCO! Takhle prostorově Hideous Divinity ještě nezněli. Dalším nepřehlédnutelným faktem je opět o něco brutálnější a násilnější styl podání. Hideous Divinity jsou rovněž atmosférickou bandou. Do svého tyglíku chutí a vůní přimíchali kousek blackové blasfemie. Nicméně s tímto kořením se nepřehání. Deskou pouze tyto tendence prosakují.

 

Unextinct je variabilním počinem. S výbuchy vzteku, blastů a masakrů rezonuje těžkotonážní groove s neutuchajícími změnami rytmů a tlaků. Pan zakladatel a tvůrčí terorista, Enrico Schettino, samozřejmě nechává jako citlivý skladatel mluvit všechny nástroje včetně geniálního vokálu. Výkon Enrica H. Di Lorenza je vskutku vynikající. Velice rychle se vypracoval mezi smetánku growlerů a screamerů. Jeho hlasivky dodávají řádnou porci barev a síly. Jeho talent vymyslet výbornou linku, která skladbu pořádně nakopne, je obdivuhodný.

 

 

Pojetí death metalu v rukou Hideous Divinity je hodný nového tisíciletí. Old schoolu se kapela nevyhýbá, ale stejně jako prvky symfonických prvků nebo blackové blasfemie, jsou tyto kousky pouze částmi skládanky krutých emocí. Vynikající jsou ta místa, která s metalem nemají nic společného – pro příklad si pusťte neklidný akustický úvod Atto Quarto, the Horror Paradox. Když se pak tento motiv zakomponuje do deathové vichřice, padá mi brada a třesou mnou vibrace.

 

Kdo mi zašil ústa?

Kdo vytvořil kvazi-sentient?

Hrajte na mrtvý nástroj

Bestiář nemožného, zpívej mi!

Jsem zpívaná elegie

V zděšeném tichu

V mrtvém světě

 

Unextinct je deskou poměrně rozsáhlou. Padesát minut násilných filosofických tortur však uteče jako voda v řece. Pestrá sbírka nálad ani na okamžik nedá prostor k ustrnutí, ke kouknutí se bokem. Pohltí vás a nenechá nadechnout. Hideous Divinity jsou na svém pomyslném vrcholu, který nepůjde jen tak znovu překonat. Pro mě se okamžitě stává Unextinct jedno z letošním nejlepších alb. Hideous Divinity!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky