Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hildur Guðnadóttir - Without Sinking

Hildur GuðnadóttirWithout Sinking

Symptom19.8.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC / Creative GigaWorks T40 / Koss UR40
VERDIKT: Nedá se říct, že bych měl pro chamber music vyloženě slabost, tu mám pro hudbu obecně, ale nevšední zážitky vítám – rozšiřují obzory.

Pokud jméno Hildur Guðnadóttir dosud neproniklo do vašeho podvědomí, je to pravděpodobně způsobeno tím, že úspěchy slaví především mimo výsluní předních příček hitparád. Ty pro ni zůstávají zapovězenou krajinou a nic nenasvědčuje tomu, že lehko nabytá sláva je meta, o kterou usiluje. Sympatická Islanďanka má na obhajobu své práce hned několik es v rukávu: předně vzdělání v oboru klasické hudby (hra na cello), dále působení kolem Islandského symfonického orchestru a konečně také početné kolaborace (např. s kapelou Múm a experimentátorem BJ Nilsenem).

 

Jestli a jak hudba mění lidské vědomí, je téma na úplně jinou debatu, ale pro ilustraci potenciálu vhodného spojení stimulující hudby a prostředí, ve kterém je poslouchána, musím zmínit, že nejpozornější poslech jsem si odbyl na neplánované procházce lesem. Na takovém pozadí se k povrchu dostávají nové významy a zdá se, že druhá sólová deska Without Sinking zcela postrádá efekt blaženého zapomnění, který s sebou přináší běžný dvou akordový rock. Místo něj poskytuje jistou formu prozření. Skladby nepůsobí vysloveně virtuózně, mají v sobě příchuť obyčejnosti, ale jsou podány s nápaditou elegancí. Hildur Guðnadóttir těží především z vážné hudby a s citem pro detail využívá různých barev svého nástroje. Doba už je ale taková, že elektrifikace láká a tak mezi věrné společníky cellistky patří jak samply, tak looper a krabičkové efekty.

 

 

Celkově je společným jmenovatelem alba střídmost. Nečekejte show á la Apocalyptica nebo přebujelé aranže Vargových Nox Arcana. Projekt má blíže ke kreacím tuzemské stálice Tara Fuki, ovšem beze zpěvu, alternativních zlepšováků a s volnějším prostorem pro posluchačovu fantasii. Nahrávání v letním Berlíně si dalo za cíl sdílet pocit plutí po obloze a zažívat proměny mraků od lehkých řas po těžké kupy nadité deštěm a bouřkou. Nenápadné křivky osmé Whiten je snadnější přehlédnout než objevit. V prvních větách Into Warmer Air zaznívá jiskra bachovské znepokojivosti. Posluchačsky nejpřístupnější jsou pravděpodobně svižnější skladby jako Erupting Light a Opaque.

 

Without Sinking naplňuje mou představu meditativní hudby se schopností vést lidského ducha vzhůru. Vyžaduje soustředění, neposlouchá se snadno, ale za to rozšíření obzorů stojí.

 

(Pro úplnost dodávám, že vinylová reedice z roku 2011 vyšla s přídavkem 3 bonusových skladeb – Baer, Heyr Himna Smiður (Hear, Smith Of Heavens) a Iridescence. Prostředně jmenovaný kus je interpretací Islandské státní hymny jejíž text sepsal Kolbeinn Tumason na smrtelné posteli v roce 1208. Zhudebnění se dočkala o více jak 700 let později, přičiněním Þorkella Sigurbjörnssona.)


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky