Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hold Me Down - Powerless

Hold Me DownPowerless

Victimer25.7.2022
Zdroj: flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone / TV
VERDIKT: Temně industrializovaná demontáž posledních zbytků soucitu člověka. Už jím není, byl transformován.

Jsou kultovní kapely jako Godflesh, Ministry nebo Skinny Puppy, a pak kapely, které na jejich odkaz navazují. Nová, mladá krev. Ano, řeč je o industriálu, noise metalu a dalším průmyslově znějícím hnusáctví plném agresivity a rezavě vlezlé neúcty. Hold Me Down touto neúctou ke všemu živému také trpí. Rezonují, bodají, probíjí, kopou a nelidsky vřískají. Jedná se o americkou formaci personálně napojenou na blackmetalové elektromechaniky American, kteří se s tím také zrovna nemazlí. Jako třeba na albu Violate and Control, kde to rezonuje až běda. Návaznost na ně je na místě, jen Hold Me Down točí kormidlem ještě víc do zběsilého programingu. Zvrácená syntetika, rozostřené podzemí a jeho mechanizace. Neustálý tlak a milý obličej maminky obrácený naruby. Drží tě dole, nepochválí, ale krutě poníží. Možná je to hologram, ale určitě mrcha. Od takové maminky nedostaneš koláč, ale přes držku. Harsh industrial metal Hold Me Down - i takové může být v kostce finále tohoto představení. Od minutových vyhlazováků po tučně pomalé konstrukce obalené bahnem.


Label Sentient Laboratories se připomíná sám, proto není nic jednoduššího, než ho projíždět a kontrolovat, aby nepropadlo něco opravdu dobrého. Tak jako Hold Me Down. Žádný black ani death, jen poctivá neúprosná elektrárna. Tu víc industriální, tam zase v kleštích noise music. A naše společná řeč minimálně v tom, jak náchylný jsem k tomuto druhu industrializovaného vábení. Fakt je ten, že Hold Me Down je zvukově poměrně násilná záležitost. Plná chladné misantropie, chaotických poryvů, tmy a ocelových lešení, které je třeba demontovat, dělat bordel a sekat je na hromadu.

 


35 minut a konec. Úvod a závěr obstarají dva krátké výpady, z nichž vše končící titulní skladba si to jede v až crustově sterilním tempu. Mně jsou ovšem bližší spíš pomalejší a stereotypně ubíjející kusy. Jako je například klipovka STK nebo těžkotonážní kolos Faces. A taky Null And Void. Zrovna tyhle tři v sobě spojují nihilismus a průmyslovou výstavbu velmi důmyslně. Jsou zlé, vlastně odporné, a jsou také masívní. Otravně tuhé. Trochu dál od industrialu a blíž atmosférám a ambientu je ještě pomalejší výpravná věc Forced Into Life. Money And Bodies uvádí varhany, které se za dvě minuty nenávratně ztratí ve zvukově kolabujícím soustruhu obrábějícím zlomené vize budoucnosti.


Hold Me Down nejsou tak nabušení, jako spíš odhodlaní a uvěřitelní. Někdy se zdá, že deska krapet sleví na své atraktivitě (samozřejmě také s ksichtem naruby) a jako by spíš narušeně proráží prostor, ale to zlo v ní zůstává od začátku do konce. A některé skladby jsou vskutku výstavní. Jako třeba buchar Cradled at Gunpoint, nebo bez milosti útočící Formation. Musím uznat, že podobně chorobně industriální album už mi docela chybělo. Trošku to ve mně vyvolalo starou rezavějící lásku k Corrections House (chci víc) nebo Black Magnet (chci ještě víc), kteří mě sestřelili předloni. Vzhledem k těmto dvěma tělesům vidím snahu Hold Me Down o stupínek níž, ale i tak jde o povedenou nekompromisní průmyslovou koláž. Pocity odcizení probuzeny, chuť se nechat ubíjet také. Takže vše v pořádku.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky