Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Norský hudebník Tor-Helge Skei je na extrémní scéně aktivní víc jak tři dekády a jeho nejvýznamnější role je spojena s Manes. S kapelou, která je jedním ze symbolů nadžánrové tvůrčí svobody vzešlé z black metalu. Tento chlápek je ale platný v mnoha dalších kapelách a projektech, z nichž namátkou vyberme Manii, Lethe, nebo nově třeba také Diabolus, Mecum Semperterne! A úplně čerstvě Holissstik. Za tímto jménem hledejme autorovu osobní zpověď, která je i přes uzavření ve vlastním světě sdílná a otevřená, minimálně hojnému zastoupení hostujících muzikantů. Holissstik je Tor-Helge Skei a hromada dalších hudebníků, kteří na jeho debutovém albu dostali svou roli.

Kdo zná rukopis tohoto pána, toho hudba Holissstik osloví na první dobrou. Jistě by tak mohli znít další Manes, ale to jsou jen spekulace, protože o nich to dnes není. Holissstik není nutné nějak stylově zaškatulkovat, může to znamenat jistá omezení. Nechme tohle téma otevřené s tím, že se jedná o temnou mozaiku rytmů a nálad, které se jednotlivých stylů dotýkají, aby je dle potřeby spojily v jeden celistvý proces. Zkuste se jen podívat, jak jsem styl Holissstik oštítkoval já vpravo nahoře a nechte to spíš jako nápovědu, než jako hodnověrnou informaci. Oprostit se od toho v rámci recenze jde ale jen těžce a budu na jednotlivé styly stejně narážet. Paradoxně jich tady zkusím vyjmenovat co nejvíce.

I když hudbu Holissstik musíme nechat plynout, ty linie od kterých se odráží a prostory, ze kterých čerpá svou sílu a napětí, chtě nechtě láká pojmenovat. Chapter 1: This Endless Solitude je kolekcí osmi skladeb, z nichž každá žije svým vlastním osudem a přitom je album kompaktní a nedrolí se. Hledejme v nich náladovou temnotu, různé druhy vokálů a nástrojů, najdeme v nich elektroniku, trip-hopové vibrace, ostřejší kontury a metalové riffy, objevíme esoterické nuance, stejně jako francouzský rap nebo folklór a avantgardní rošády, kdy se zdá, že album umí být i pěkně bláznivé. Dle toho, do jakých sfér a jakými prostředky se umí Holissstik dostat, je právě jeho první album nejobsáhlejší nahrávkou, pod kterou je Tor-Helge Skei podepsán.

„Poté, co jsem načrtl tyto písně, jsem požádal své spolupracovníky, aby si s nimi udělali, co je jim vlastní. Jedinou nápovědou, kterou jsem jim dal, bylo, že hudba bude používat mollové akordy, bude melancholická a introspektivní a že texty se budou zabývat temnější stránkou života a smrti. Ale nedal jsem jim žádná pravidla, žádná omezení ani restrikce.“

Důležité je, že nahrávka působí stravitelně, prostorově, jako by nezatíženě, a to jak ve svých křehčích pasážích, tak v těch těžších. Kdo si uměl srovnat v hlavě nahrávky Manes, jistě to zvládne i s Holissstik. Žádné krkolomné eskapády, ale sladěný organismus tvořený více lidmi a nástroji. Je zachována rovnováha, i přes to, jak Holissstik koketuje s různými vlivy. Hlavní linií je ona melancholie, která z desky promlouvá. Není to volání o pomoc, ale citlivé a různorodé vyprávění. Stává se z ní droga, kterou si, ze začátku opatrněji, potom už častěji dávkujete dle vlastní potřeby. Tahle vás ale nezabíjí, jako spíš uzdravuje. Při vší úctě k těm pár střeštěnostem, je Chapter 1: This Endless Solitude vlastně léčivá deska.

Asi bych měl zmínit, že zejména na Vilosophe a How the World Came to an End nedám dopustit. Další alba to měla složitější a zdálo se, že složitější to bude mít i první kapitola Holissstik. Ale pak se ta deska krásně otevřela, předala svou energii a vnitřně je mi jasné, že se zmíněným klenotům určitě přibližuje. Tím, jak Tor-Helge Skei dál rozevírá pověstné umělecké nůžky svého hudebního chápání, je dokonce převyšuje. Působí vyspěleji. Je pravda, že už neohromí (pokud víte, kudy Tor-Helge dosud kráčel), ale své si rozhodně řekne. Pitvat na kousky jednotlivé skladby není na pořadu dne. Nechme tu desku hrát a rozprostřít se v prostoru. Je dost umně poskládaná na to, aby nejen zaujala, ale zaryla se pod kůži.

Holissstik rozproudí představivost a zní stejně vznětlivě jako hypnoticky. Tor-Helge Skei dokazuje, že mu nadžánrové neohraničení jinak mysticky orientované hudby sluší nejvíce. Dokáže se ponořit hlouběji než mnozí další, objevit plochy, zvuky a spojení, které nebývají běžné a tvořit nezatíženou hudbu, která v sobě přitom hodně zatížení, pochybností a jiných niterných pohnutek nese. Tento úvod do děje nového projektu si nechám líbit, zanechal své stopy a patří k tomu nejlepšímu, čeho jsem byl letos zatím svědkem. Všem otevřeným hlavám musím doporučit.