Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S vyškovskou kapelou Holter jsme se na stránkách Echoes už jednou potkali, a to na začátku roku 2016, kdy jsme rozebírali jejich první pětiskladbové EP Spojení a zpovídali Petra Deducha. Čtyřčlenná sestava vydržela a po necelých dvou letech přichází z dlouhohrajícím debutem Pointa, jehož obsah se rozrostl na dvanáct skladeb a téměř 42 minuty muziky. Co nového? Jako první věc si dovolím vzpomenout na kolegu, který v případě zmíněného EP psal něco v tom smyslu, že reakce na muziku Holter není spontánní a že zážitku je potřeba jít naproti. A to zůstalo.

Muzika Holter v podstatě plně odráží její tvůrce, což sice samo o sobě zní naprosto samozřejmě, ale občas jakoby se na to zapomínalo a je potřeba to zopakovat. Členové kapely nejsou z nejmladších a tak se nelze divit tomu, že rock jejich podání není z kategorie energických a protiústavních činů, ale spíš se hledá v technické propracovanosti, hráčské zručnosti a solidnosti. Jakkoliv kapela do své tvorby promítá vlastní životy, dělá to s rozmyslem, rozvahou, s citem pro detail a zodpovědně k výsledku. A vzhledem k tomu, že většina velkých alb rockové historie na to šla úplně opačně, je potom celkem logické, že s deskou Pointa a hudbou Holter obecně se to má přesně tak, jak jsem uvedl v prvním odstavci - zážitku je potřeba jít naproti.

Při poslechu nahrávky se prakticky napříč celou hrací dobou prolínají protichůdné pocity, které celkové dojmy převažují hned na jednu a vzápětí hned na druhou stranu. Holter umí pracovat s melodikou a umí skládat, v tom jsou silní. Rovněž umí napsat dobré texty, pod čímž si představte to, že s nimi budete mít trochu námahy, která se ale ve výsledku vrátí. Vedle toho i přes snahu a trpělivost stále nedokážu zvládnout zakomponování klavíru do aranží přibližně poloviny skladeb, protože jeho přítomnost vyvolává archaické a ustrnulé pocity, pro mě už dávno neslučitelné se současnou rockovou muzikou.

Samostatnou kapitolou je vokalistka Veru, jejímuž projevu se věnoval už kolega Sorgh ve své recenzi EP Spojení a na jehož hodnocení bych neměnil skoro nic. Veru má zajímavý, hluboko posazený hlas a při civilnějších polohách nemám vůbec problém si jej užít. Zážitek ale není stoprocentní a v mnoha pasážích se jako posluchač ošívám, nelíbí si mi její afektovanost a snaha o umělečtější projev, než na jaký má dle mého předpoklady, což smutně vrcholí ve skladbě Kašpaři za oponou. Na hlas Veru si buď zvyknete, anebo nezvyknete ... není v tom láska na první poslech a není v tom ani charisma, které by vás sfouklo jako svíčku. Za sebe přiznávám, že té snahy o shovívavost je mnohem víc, než bych si sám přál (typicky ve skladbě Napětí).

Jinak album Pointa přináší hudebně vyrovnaný a zvládnutý materiál, který nezaujme kdovíjakou nápaditostí a množstvím podnětných okamžiků, ale stejně tak ani v nejmenším neurazí třeba i trochu náročnějšího posluchače. Práce kytary je výtečná, kytarové efekty přiléhavě sedí k náladám jednotlivých skladeb a vytažení baskytary v některých momentech (skladba Rituál) působí hodně osvěžujícím dojmem. Je to jak jsem psal někde výš - technicky kapele nelze mnoho co vyčítat a muzikantská zručnost je z nahrávky slyšet bez výhrad. Být víc skladeb jako Mantra, byl bych mnohem nadšenější.

Nahrávku si kapela vydala vlastními silami ve formě 6-panelového digipaku, jehož příjemné grafické zpracování umocňuje obsáhlý booklet a přiložený plakát, a naopak lehce snižuje těžce čitelný font písma. Lehký podiv pak vzbuzuje přiložený download kupón, logicky přikládaný spíš k vinylům, a zklamáním pak je nekompromisní mastering Stanislava Valáška, ze kterého v duchu autorových tradic bolí hlava. Naštěstí některé kapely už pochopily, že tohle není ta nejlepší cesta a zvukařsky dobře zvládnutých desek přibývá. A jako posluchači už proto máme na výběr.