Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Horna - Askel Lähempänä Saatanaa

HornaAskel Lähempänä Saatanaa

Bhut24.4.2013
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Těžké něco vydávat po vrcholu své tvorby. Horna se však s tímto úkolem vypořádali nad očekávání skvěle a jejich nová deska není vůbec zlá. Tedy zlá je, ale vůbec ne mizerná.

Novinku finských satanášů Behexen jsem jaksi vynechal a vzhledem ke kadenci s jakou vychází nové a nové desky se k ní patrně vracet nebudu. Když však tato země do světa černého kovu vypustila další bestii s novou zbraní v pazourech, pozornost ji věnovat musím. Horna je jméno za svou dobu pěkně hřmotné a ničící. Vzpomeneme-li naprosto bezchybnou práci z roku 2008 Sanojesi Äärelle, musíme přinejmenším smeknout. Nástupce takového díla se vytváří poměrně nelehko, o to víc by nás mělo zajímat, jak vlastně nové album Askel Lähempänä Saatanaa zní.

 

Už na počátku prozradím, že žádný propadák to rozhodně není. Deska je sice oproti svému předchůdci o poznání slabší, ale to se dalo vcelku předpokládat. Neznám moc kapel, které by s každým dalším a dalším albem trumfly sama sebe. Horna nyní potvrdili, že black metal je pro ně živoucím organismem, kterému dokáží vdechnout sílu a oživit jej natolik, aby černočerné havěti lezly i u vás v bytě. Podotýkám, že lidé, kteří nemají black rádi, si nenajdou zalíbení ani v tomto počinu. Kdežto ti, kteří holdují blasfemickým melodiím a hanobení karikatury na kříži vezmou album za své.

 

Deska ukazuje, že ostřílení hráči, kteří v současné době tvoří osazení Horna, nejsou žádná ořezávátka. Dávají jasně najevo, kdo že to je jejich pánem a komu se hodlají přiblížit. Ani na vteřinku nezvolní z mučivého tempa a divoce řežou. Řetězy svých otroků drží pevně v rukou a škubají s nimi natolik prudce, že nejednomu teče z rány krev společně s hnisem. Hudba je to právem hnusná a škaredě ponurá. Těžko si nalhávat, že dílo má převratný přínos. Od toho jsou tu jiní. Kapela čistě ukazuje, kterak se hraje raw black metal. Nekompromisní kanonáda a salva osobitých postupů. Posluchač se sice může místy ztrácet a drobně tápat, kde zrovna je, ale tady nikomu nešlo o to být zajímavý, či jiný. Horna jednoznačně páchají zlo, tak jak jej nejlépe dovedou. Nedělá ústupky, jen chrlí krev a hází bubákovské pohledy. Nechcete-li být zadupáni do země – nepouštějte si tuto nahrávku.

 

Jak se tedy na album začít dívat. Rozhodně ne nepřijatelně. Má-li někdo nelibost k danému žánru, bude pro něj toto dílo jen dalším z tisíců. Naopak má-li někdo slabost, bude jej vyzdvihovat do výšin a chválit si drtící tempo a svižný spád. Ve chvíli, kdy posluchač začne hledat novátorství a progresi, celá nahrávka přestane fungovat. Je důležité si stanovit cíl, se kterým bude deska poslouchána. Já ji poslouchám proto, že holduji blacku a chci jeho masitou flákotu. V takovém případě jsem pohoštěn vskutku velkolepě a nemohu si stěžovat. Jakmile začnu být hnidopich, dají mi to pánové ze severu sežrat a začne mi být jaksi nevolno. Vážně, Horna předložili jeden z velice dobře ukovaných výrobků z černé rudy, který si své kupce jistě najde. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky