Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zarytým blackmetalovým duším zajisté netřeba představovat finskou burácející hydru jménem Horna. Od roku 1993 toho světu stačila ukázat mnoho. Dnes se píše datum víc jak o dvacet dva let mladší a kapela nám předhodila další ze svých tmavých výkovků. Oproti zažitým zvyklostem dala kapela novému dílu zapamatovatelnější a vyslovitelnější název, tedy Hengen Tulet.

Hned od první chvíle, kdy jsem si desku pustil, mi bylo jasné, že kapela se navrátila k syrovější prezentaci. Je to znát od špinavého zvuku, který byl v devadesátých letech pro blackmetalovou scénu směrodatný. Vlastně i celkový výraz je takový přímočařejší a rozhodně si neláme hlavu s tím, co to s posluchačem udělá. Nahrávka je jednoduše natlakovaná rychlým black metalem. Osobně se mi tento posun ve výrazu zamlouvá, ale je dobré si uvědomit, že zaměňovat a srovnávat je rozhodně s čím. Vnímám to jako záměr kapely - nikam se nehrnout a neklást nároky na náročnost poslechu. Zkrátka cílem bylo stvořit svižnou desku s jednoznačným poselstvím a pokud jsem to pochopil správně, tak se to povedlo.

Narovinu říkám, že hledat v aktuální tvorbě Horna nějaké poslechově náročnější momenty je zbytečné. Detaily tu sice jsou, ale nejsou skryté, stojí v první linii společně s tím nejobhroublejším black metalem. Proč ne, vyhovuje mi to. Ale pak musí i kapely počítat s tím, že jejich novinku mnohý fanda nejspíš odšoupne bokem, než aby si řekl: „to je ale nářez!“. Zároveň si jasně strhává body, protože deska roku tohle fakt nebude. Není špatná, není odfláknutá nebo nějak protivná, jen je prostě primitivně jednoduchá, což jí dělá silnou i zranitelnou zároveň. Pevně věřím, že autoři jsou s takovým názorem ztotožnění. 

Otázka je, kdy si desku pustit. Odpověď je snad ještě jednoduší. Kdykoliv! Kdykoliv máte náladu na nějaký energický výplach, kdykoli, kdy vám nebude vadit, že zpěvákův hlas zní trochu jako bezzubá lamentace naštvaného děduly, kdykoli, kdy budete mít náladu na zvuk plechových bicích, kdykoli, kdy se nebudete chtít ukájet kytarovými orgiemi a vystačíte si s lomozem na bázi včelího roje. Pravda je, že celé album takové není. Jsou zde chvíle pomalejšího rázu i středního tempa, ale ničím ozvláštňujícím tyto momenty obdařeny nejsou. Prostě jen jiná rychlost, nic víc.

Máme proto před sebou album jednoduché, přímočaré a divoké, jak jen mu síly stačí. Nedivil bych se, kdyby se dílo stalo oblíbeným jen pro zanícené blackmetalové posluchače. A i u nich může být snadno zavrženo. Za sebe říkám ano, je to vono! Parádní výplach, který je sem tam zapotřebí.