Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Novinku finských satanášů Behexen jsem jaksi vynechal a vzhledem ke kadenci s jakou vychází nové a nové desky se k ní patrně vracet nebudu. Když však tato země do světa černého kovu vypustila další bestii s novou zbraní v pazourech, pozornost ji věnovat musím. Horna je jméno za svou dobu pěkně hřmotné a ničící. Vzpomeneme-li naprosto bezchybnou práci z roku 2008 Sanojesi Äärelle, musíme přinejmenším smeknout. Nástupce takového díla se vytváří poměrně nelehko, o to víc by nás mělo zajímat, jak vlastně nové album Askel Lähempänä Saatanaa zní.

Už na počátku prozradím, že žádný propadák to rozhodně není. Deska je sice oproti svému předchůdci o poznání slabší, ale to se dalo vcelku předpokládat. Neznám moc kapel, které by s každým dalším a dalším albem trumfly sama sebe. Horna nyní potvrdili, že black metal je pro ně živoucím organismem, kterému dokáží vdechnout sílu a oživit jej natolik, aby černočerné havěti lezly i u vás v bytě. Podotýkám, že lidé, kteří nemají black rádi, si nenajdou zalíbení ani v tomto počinu. Kdežto ti, kteří holdují blasfemickým melodiím a hanobení karikatury na kříži vezmou album za své.

Deska ukazuje, že ostřílení hráči, kteří v současné době tvoří osazení Horna, nejsou žádná ořezávátka. Dávají jasně najevo, kdo že to je jejich pánem a komu se hodlají přiblížit. Ani na vteřinku nezvolní z mučivého tempa a divoce řežou. Řetězy svých otroků drží pevně v rukou a škubají s nimi natolik prudce, že nejednomu teče z rány krev společně s hnisem. Hudba je to právem hnusná a škaredě ponurá. Těžko si nalhávat, že dílo má převratný přínos. Od toho jsou tu jiní. Kapela čistě ukazuje, kterak se hraje raw black metal. Nekompromisní kanonáda a salva osobitých postupů. Posluchač se sice může místy ztrácet a drobně tápat, kde zrovna je, ale tady nikomu nešlo o to být zajímavý, či jiný. Horna jednoznačně páchají zlo, tak jak jej nejlépe dovedou. Nedělá ústupky, jen chrlí krev a hází bubákovské pohledy. Nechcete-li být zadupáni do země – nepouštějte si tuto nahrávku.

Jak se tedy na album začít dívat. Rozhodně ne nepřijatelně. Má-li někdo nelibost k danému žánru, bude pro něj toto dílo jen dalším z tisíců. Naopak má-li někdo slabost, bude jej vyzdvihovat do výšin a chválit si drtící tempo a svižný spád. Ve chvíli, kdy posluchač začne hledat novátorství a progresi, celá nahrávka přestane fungovat. Je důležité si stanovit cíl, se kterým bude deska poslouchána. Já ji poslouchám proto, že holduji blacku a chci jeho masitou flákotu. V takovém případě jsem pohoštěn vskutku velkolepě a nemohu si stěžovat. Jakmile začnu být hnidopich, dají mi to pánové ze severu sežrat a začne mi být jaksi nevolno. Vážně, Horna předložili jeden z velice dobře ukovaných výrobků z černé rudy, který si své kupce jistě najde.