Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Je obdivuhodné, že ani po třiceti letech v Shatraugovi neutichá zapálený tvůrčí oheň. Démonický Shatraug a jeho dlouholetý kolega Infection chrlí vedle svých dalších a neméně vynikajících projektů pod značkou Horna jednu zajímavější nahrávku za druhou. Po kontroverzně přijaté předchozí desce Kuoleman kirjo (moje ódy na ni najdete ZDE) bylo otázkou, zda a kam se pánové vydají příště. Bylo by zajisté lákavé zůstat v atmosférických náladách a svůj styl pouze vylepšit. Bez debat by se na Horna nikdo nezlobil, kdyby se obrátili zpět k vlastní minulosti a vydali syrovou flákotu ve stylu prvních desek. Shatraug je však tvůrčím mágem, který nerad snadné cesty.

Nyx (Hymnejä yölle) je nahrávkou, se kterou Horna opustili jemnější melodie Kuoleman kijro, přidali na tempu, avšak ke starým deskám má novinka na míle daleko. Horna za dlouhou stopáž Kuoleman kirjo sklidili nejednu kritiku, takže si s novou deskou, která se vrací k střízlivější délce, u mnohých udělali reparát. Nové album je tedy bezmála o půlku kratší než Kuoleman, avšak delší jsou skladby samotné. Máme jich zde pouhých šest.

Hymni I až Hymni V  kouzlí v melodickém avšak dravém oparu, v němž ani na chvíli nepřichází oddech. To až v závěrečné, odlišně nazvané i znějící Kuoleva lupaus, přichází na řadu neofolk, čisté zpěvy… Kuoleva lupaus je folkovou variací skladby z devatenáct let starého alba Envaatnags Eflos Solf Esgantaavne. Celou skladbu nahrál a nazpíval bývalý basák Hex Inferi. Horna se touto zdánlivě tichou skladbou loučí a opouští hymny na noc. Umírající slib je vhodným rozloučením.

Když se vrátím k prvním pěti skladbám pojmenovaným Hymni I až V, všímám si zřejmě nejryzejší produkce z celé diskografie Horny. Zvuk jako z partesu. Netřeba se obávat hladkostí a čistoty. Album je stále nádherně špinavou blackovou špinavostí. Avšak má své hloubky, středy i výšky. Což nebylo pokaždé pravdou a samozřejmostí. Horna se už dávno zhlédli v silných melodiích a i tady jich je více než dost. Spellgoth je fenomenálním zpěvákem, který do svého krkavčáku umně propašuje čisté zpěvy či sbory, aniž by celek narušoval, zjemňoval.

Zmínil jsem, že je nové album méně jemné a naznačoval jistou dravost. Tu vnímám z celkového dojmu. Album je ve své podstatě chladné a svým způsobem zlé. Zlé s přívětivou tváří. Přívětivou tváří s nepřístupným pohledem. Určitě netřeba čekat bestiální výplachy, disonanci ani krvelačnost. Kapela svým hymnám noci dopřála dokonalý soundtrack. Jakoby rozevláté vyhrávky se vznáší nad tmavou krajinou. Máme zde také „hejvíkové“ trylky, u kterých si vzpomínám na staré desky Immortal a jim podobným. Horna samozřejmě nikoho krom sebe a projektů, ve kterých hrají jednotliví členové, necitují. Proč taky. Je to jejich vesmír. Jejich umělecké vyjádření.

Hymny noci nejlépe vyzní za soumraku, avšak krásně se poslouchají i za letního žáru. V podstatě dokážou přinést trochu chladu na rozpálenou mysl. Už si netroufám tvrdit, zda je nová deska Horny nejlepší nebo ne. Kuoleman kirjo uctívám. Nyx (Hymnejä yölle) je deskou neméně zdařilou. Je deskou umělecky vynikající, stylově pravověrnou a plnou silných okamžiků.