Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V Horna se za víc než čtvrt století vystřídalo snad celé Finsko. Někteří se zde objevili epizodně, někteří se vraceli, ale Shatraug je věčný. Tento démon, kterému nedochází nápady a tuny inspirací, chrlí nejen stále nové nahrávky pod značkou této ikonické legendy, ale v dalších x projektech se buď objevil, nebo patří mezi jejich hnací motory. Horna nebyli nikdy tím koněm, na něhož bych sázel těžce vydřené prachy. Dá se říct, že se jejich tvorba blížila mému vkusu v počátcích, ale pak šli svou cestou a já tou svojí. Pokaždé, když jsem je viděl na živo, mě můj opoziční názor utvrzoval. Raději jsem měl a stále mám Sargeist a Behexen. Až doposud tomu tak každopádně bylo. Co se změnilo? Horna hrají jinak, nebo jsem já přešel na druhou stranu temné síly?

Změnilo se toho docela dost. I já jsem čím dál posedlejší extrémem a zlem (hehe). Nicméně od poslední řadovky Hengen tulet uteklo pět let, což je dlouhá doba, ale ne zase tolik, aby jinak vcelku statická kapela prodělala podobný progres jako právě Horna. Zatímco předchůdce v klidu pokračoval ve špinavém bordelu nastaveném už kdysi dávno a bylo jedno, kdo jakou desku Horna nahrál, novinkové album Kuoleman kirjo tohle všechno nechalo za sebou. Pročistil se zvuk (pořád ne tolik, aby oslovil širší veřejnost a urazil undergroundový svět), přidalo se na melodiích i atmosféře. Přitom album nahrála skoro stejná sestava jako Hengen tulet. Posila za bicími LRH (Trotlheims Grott, Bythos, Deathcain, Striges) se objevil už na splitku Horna / Pure a podle mého názoru Hornu nakopává neskutečným způsobem. Nicméně ani nový basák VnoM nic nezmění na tom, co Shatraug rozhodne, vymyslí a zahraje. Vše je v jeho rukou, a proto i Kuoleman kirjo přes všechen vývoj stále nese jasně rozpoznatelné rysy Horny.

Nový materiál je stejně intenzivní jako neskutečně masívní. Třináct dlouhých vypalovaček se rozprostírá v sedmdesáti minutách, což nelze snadno vstřebat. Album ani na okamžik nesleví z naléhavosti a kruté bolesti. Jedovaté ostny jsou promíseny takřka melancholickými melodiemi, což neznamená, že se dočkáme rádiových depresí jako od jiných Finů. Spellgoth je ďábel i bůh v jedné osobě. Štěká jako pes, vyje jako šakal, ale když spustí čistým hlasem – dá se!

Když se zkusím vcítit do představ dlouholetého příznivce Horny, je možné, že spokojený jako já nebude. Nevím, zda pro zvuk nebo ne zas tolik bestiální náturu alba. Skladby nejsou neseny v onom typickém výplachoidním duchu předchozích let. Spíše v podobném stylu současných Sargeist. Tedy v rámci stylu melodickém, možná až distingovaném. Ale to zní blbě. Pořád se jedná o extrémní black a ne romantiku pro náctileté.

Čisté zlo z tvorby Horna nikam nezmizelo, nezředilo se. Stále z ní cáká na všechny strany uhrančivá a zcela přirozená krutost. Shatraug a jeho kumpáni přesně ví, jak docílit kýžené atmosféry, se svými nástroji se nemazlí, ani se jich nebojí. Kuoleman kirjo je v mých očích nejsilnější nahrávkou kapely. Slyším parádní muzikantství, uvěřitelné peklo a čertův škleb. Nehledám nadhled a ironické pomrkávání. Zároveň si nelibuju v tupém opakování a oslavování slavné historie. Horna v mých očích nahrála skvělé současné album, které nemusí ctít své kořeny, protože jsou všudypřítomné, nemusí se ohánět současnými trendy ani se někomu připomínat, jakože nezapomeňte na nás. Ber nebo nech být!