Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Horror God - Cursed Seeds

Horror GodCursed Seeds

Victimer18.4.2020
Zdroj: CD // promo od labelu, flac
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: Smrt jako inteligentní forma odchodu. K tanci a skonu hrají Horror God, adepti na vyšší posty.

Ruská mlátička Horror God má na kontě jedno demo, jedno splitko a tři alba. Nic z toho jsem dosud neslyšel a zpětně po tom neprahnu, mou volbou je protočení panenek formou přítomnosti, stále aktuálního alba Cursed Seeds. Tento poslední zápis kapely sice patří podzimu loňského roku, ale má ho pod dohledem agilní domácí label Lavadome, který nám zrovna v těchto dnech doporučil několik nových alb. A vedle nich by měli dostat prostor i Horror God, jelikož hluboká studna poznání Cursed Seeds zdaleka nevyschla a navíc o nich nebyla valná zmínka.


Naštěstí jsem furt ve střehu a paměť se má čile k světu. V době vydání jsem o tohle album zavadil v rámci bloudění po metalových serverech, ale moc jsem tomu nedal. Dvakrát, třikrát protočil a následně odložil, zvítězily jiné priority. Volání divočiny Lavadome se ale nedá odmítnout a nová várka mrzkých poslechů Horror God tak byla dílem okamžiku. Bylo co napravovat a bylo na co navazovat.

 


Horror God hrají chytrý death metal pro mladé a perspektivní delikventy, kterým není líto uvrhnout své nejbližší do nehumánního prostředí a ještě se z tohoto činu radovat. Smrt v podání kapely je nakloněna postranním úmyslům a extrémní výrazivo z ní pohledem normálního smrtelníka jenom stříká. Ale i jemu musí být jasné, že nestojí po krk ve výkalech, ale zachovává si rozhled a snaží se jej využít. Horror God nespí přikryti hlínou vzadu na zahradě, ale drze sledují aktuální dění smrtichůdné smetánky. Nebojí se povzbudit technikou velmi slušné úrovně a jejich teritorium svádí ke zvědavosti. Posluchače i je samotné.

 

Kapela holduje deathmetalové disonanci v kombinaci s podzemní atmosférickou stopou pokrokového sbíjení. Prostředí je ovšem velmi temné a neúprosné. Jako bychom byli až nepříjemně blízko smrtelnému dvojbloku Ulcerate / Immolation, nové i staré větvi žánru. A proti tomu vůbec nic nenamítám. Rusové se mohou s klidem zařadit po bok kapel, kterým není souzeno být krátkozraký, jejich zálibou je povznesení původně primitivního soundu výš, naplnit jej atmosférou. Se zachováním kořenů, samozřejmě. Technika je zde pořád věrna zubaté, ne profesorce fyziky a dle toho se s ní také nakládá. Je sterilní, prosta života a vláčena podzemním svinstvem, odkud klíčí zlo a hnusná infekce zamořující prokleté stádo. Jdeme si sami pro smrt a Horror God to moc dobře ví.

 


Kapela se snaží najít svůj balanc mezi brutalitou a progresem, její disonance vyvěrá z hlubin a umí dostat podzemní špínu na světlo. Jako třeba ve skladbách They Were Behind the Barbed Wire a We Built These Walls Ourselves, ke kterým se tahle charakteristika hodí nejvíc. Jasně je ale slyšet i postupná devastace vyklidněné duše deathmetalistovy, který ač detailista, nadále prahne po suchém kašli a hnilobě útrob. Pořád to v něm je, ta surovovost, ta zetlelá vášeň hrobníka. Horror God dali dohromady album přemýšlivého zabíjení a košatých kompozic, v nichž se promítá výše zmíněné. Ta jejich přidušená epika mě stále láká do svých slují, odolat lze jen ztěží. Kapela sice na Cursed Seeds nový plán podzemního systému nevymyslela, ale učí se od mistrů a dala světu velmi dobré album.


O zvuku jen krátce - baví mě. Za čas věnovaný Cursed Seeds jsem se dočkal hned několika formátů a prostředků k poslechu a uspokojila mne až flac verze a samozřejmě original CD nosič zaslaný labelem. Zvuk je jedním slovem vakuovaný, prakticky bez nadechnutí v prostoru si to sype podzemím, ale není to žádné demo ze stodoly. Hodí se sem, a byť to není žádná dynamická výhra v loterii, tady má své opodstatnění.

 

https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/horror%20god%20cd.jpg


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky