Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Houle - Ciel cendre et misère noire

HouleCiel cendre et misère noire

Jirka D.12.11.2024
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (#AO238) / promo od agentury Solstice Promotion
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Melodický black metal této francouzské kapely se poslouchá velmi snadno a umět vázat lodní uzel není pro jeho docenění nutnou podmínkou.

Tři roky se mohou jevit jako dlouhá i dost krátká doba, záleží, z jaké perspektivy se člověk dívá. Z hlediska života kapely je to nic a francouzští Houle jsou právě v tomto stádiu, v němž si teprve budují určité renomé, jméno v rámci scény a současně ještě těží z počátečního nadšení, na které pak budou po patnácti letech a pěti deskách vzpomínat jako na něco krásného. Debutovali v roce 2022 eponymním EP (psali jsme o něm ZDE) a letos v červnu už přichází s plnohodnotným debutem, který na ploše pětačtyřiceti minut prosakuje mořským příbojem za doprovodu chechtání racků a vrzání rozklížených prken starých bárek. Houle jsou námořníci black metalu, mají rádi vodu, oceány a jejich tematika se točí výhradně kolem nich. Pro nás suchozemce to může zavánět lehkou exotikou, ale stačí si k poslechu obléct pruhované triko a polovina úspěchu je zajištěna.

 

Houle band

 

Ta druhá polovina budovaná kapelním umem a kreativitou už tak jednoznačným příběhem není, protože aniž bych chtěl hned v úvodu vypadat jako starý mrzout, black metal Houle je takový starý, zažitý a velmi tradiční druh nekonfliktního metalu, který z těch nejběžnějších postupů a tradic čerpá možná víc, než je ochoten si sám sobě přiznat. Po úvodním intru se rozehraje metal, kterému byste během prvních akordů adjektivum black snad ani nepřiřadili a který je mnohem víc úplně nejběžnější heavy. Blackmetalové asociace se začínají objevovat především v souvislosti se zpěvem a hlasem Adèle Adsa, jehož variabilita a jistota je za mě nosným prvkem celé desky – skřehot, čistý zpěv, promluvy nejrůznějšího druhu, pláč, ve všech těchto polohách jde o jistý a dotažený záměr, jemuž nezbývá než vysmeknout poklonu.

 

Kapela naprosto klasicého složení (se dvěma kytarami) oplývá mnohem větší porcí nadšení a energie než něčeho, co bych nazval uměleckým vkladem. Jejich muzika má drajv, má šťávu, má dynamické i rytmické proměny a úplně bytostně z ní cítíte vnitřní oheň a elán, ale taky z ní slyšíte to, co už jste mockrát slyšeli jinde a podobně. Jejich muzika je v prvé řadě zábava a i přes blackmetalový žánr (s výhradami) je z ní slyšet radost z hraní a skládání. Není to žádná forma black metalu, která by vám měla rozškrábat záda do krve a vykolejit vás z komfortní zóny. Právě naopak. Houle si lze z tohoto pohledu užít i z pozice posluchače, který černému žánru jinak dvakrát nefandí a žije přesvědčen o tom, že black metal = Cradle of Filth. Ostatně právě jejich stopa (bez kláves) je v téhle desce slyšet docela dost.

 

 

Album jako celek je poslouchatelné od začátku až do konce bez omezení a sníženého prahu tolerance, což je pro mladou kapelu určitě dobrá vizitka. Troufám si nicméně tvrdit, že v něm budete docela marně hledat silnější, zapamatovatelné nebo jen nějakým jiným způsobem výraznější momenty. Hudební standard v jejich případě nekolísá ani směrem dolů, ani nahoru, a poslech se tak poměrně intuitivně sune do pozice nekonfliktního oddechového prožitku, který nijak zvlášť nebouří emoce, což je vlastně otázka, jak moc je to dobře. Houle nejsou vůbec špatní a dokonce bych řekl, že jsou docela dobří. Jen si ale nemyslím, že jsou něčím vyloženě zajímaví nebo odlišní. Snad kromě toho racka chechtavého.

 

Houle CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky