Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Houle - Ciel cendre et misère noire

HouleCiel cendre et misère noire

Jirka D.12.11.2024
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku (#AO238) / promo od agentury Solstice Promotion
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F730ES / TANNOY Prestige Turnberry GR
VERDIKT: Melodický black metal této francouzské kapely se poslouchá velmi snadno a umět vázat lodní uzel není pro jeho docenění nutnou podmínkou.

Tři roky se mohou jevit jako dlouhá i dost krátká doba, záleží, z jaké perspektivy se člověk dívá. Z hlediska života kapely je to nic a francouzští Houle jsou právě v tomto stádiu, v němž si teprve budují určité renomé, jméno v rámci scény a současně ještě těží z počátečního nadšení, na které pak budou po patnácti letech a pěti deskách vzpomínat jako na něco krásného. Debutovali v roce 2022 eponymním EP (psali jsme o něm ZDE) a letos v červnu už přichází s plnohodnotným debutem, který na ploše pětačtyřiceti minut prosakuje mořským příbojem za doprovodu chechtání racků a vrzání rozklížených prken starých bárek. Houle jsou námořníci black metalu, mají rádi vodu, oceány a jejich tematika se točí výhradně kolem nich. Pro nás suchozemce to může zavánět lehkou exotikou, ale stačí si k poslechu obléct pruhované triko a polovina úspěchu je zajištěna.

 

Houle band

 

Ta druhá polovina budovaná kapelním umem a kreativitou už tak jednoznačným příběhem není, protože aniž bych chtěl hned v úvodu vypadat jako starý mrzout, black metal Houle je takový starý, zažitý a velmi tradiční druh nekonfliktního metalu, který z těch nejběžnějších postupů a tradic čerpá možná víc, než je ochoten si sám sobě přiznat. Po úvodním intru se rozehraje metal, kterému byste během prvních akordů adjektivum black snad ani nepřiřadili a který je mnohem víc úplně nejběžnější heavy. Blackmetalové asociace se začínají objevovat především v souvislosti se zpěvem a hlasem Adèle Adsa, jehož variabilita a jistota je za mě nosným prvkem celé desky – skřehot, čistý zpěv, promluvy nejrůznějšího druhu, pláč, ve všech těchto polohách jde o jistý a dotažený záměr, jemuž nezbývá než vysmeknout poklonu.

 

Kapela naprosto klasicého složení (se dvěma kytarami) oplývá mnohem větší porcí nadšení a energie než něčeho, co bych nazval uměleckým vkladem. Jejich muzika má drajv, má šťávu, má dynamické i rytmické proměny a úplně bytostně z ní cítíte vnitřní oheň a elán, ale taky z ní slyšíte to, co už jste mockrát slyšeli jinde a podobně. Jejich muzika je v prvé řadě zábava a i přes blackmetalový žánr (s výhradami) je z ní slyšet radost z hraní a skládání. Není to žádná forma black metalu, která by vám měla rozškrábat záda do krve a vykolejit vás z komfortní zóny. Právě naopak. Houle si lze z tohoto pohledu užít i z pozice posluchače, který černému žánru jinak dvakrát nefandí a žije přesvědčen o tom, že black metal = Cradle of Filth. Ostatně právě jejich stopa (bez kláves) je v téhle desce slyšet docela dost.

 

 

Album jako celek je poslouchatelné od začátku až do konce bez omezení a sníženého prahu tolerance, což je pro mladou kapelu určitě dobrá vizitka. Troufám si nicméně tvrdit, že v něm budete docela marně hledat silnější, zapamatovatelné nebo jen nějakým jiným způsobem výraznější momenty. Hudební standard v jejich případě nekolísá ani směrem dolů, ani nahoru, a poslech se tak poměrně intuitivně sune do pozice nekonfliktního oddechového prožitku, který nijak zvlášť nebouří emoce, což je vlastně otázka, jak moc je to dobře. Houle nejsou vůbec špatní a dokonce bych řekl, že jsou docela dobří. Jen si ale nemyslím, že jsou něčím vyloženě zajímaví nebo odlišní. Snad kromě toho racka chechtavého.

 

Houle CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky