Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Voyager - Fearless in Love

VoyagerFearless in Love

redakce19.10.2023
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Dvojí pohled na očekávanou novou desku Voyager ve výsledku s podobným závěrem.

Jirka D.: Na úvod upřímně - s trochou překvapení a velkou porcí studu jsem zjistil, že nová deska Fearless in Love je v pořadí už osmá řadovka Voyager. Při své lenosti sedět u počítače a pročítat wikipedie jsem žil v domnění, že před minulým fantastickým albem Colours in the Sun (recenze) mají tihle Australani tak dvě tři desky, zatímco jejich cesta na vrchol (nebo blízko něj) se začala už v roce 1999 a znamenala spoustu muziky. Na druhou stranu mám na základě jejich novinky pocit, že průsečík jejich vzestupné trajektorie a ploché přímky mého zájmu bude jediný bod, a to právě minulá deska. Ta hromada světel, účast v Eurovision Song Contest a dle mého soudu prohlubování snahy dělat muziku na efekt se se mnou bude míjet a poslech novinky mě v tom zatím utvrzuje. Jakkoliv poprvé boduje v oficiálních žebříčcích, jakkoliv evidentně přitáhla velkou spoustu nových fanoušků, z mého přehrávače velmi pravděpodobně brzo vypadne.

Victimer: Colours in the Sun byla famózní deska. Ideální střet natlakovaného djentu, pár progresivních chvilek a elektro popu, pro který mám nostalgickou a až dětskou slabost. Tahle deska pro mě byla zásah do černého. Topová záležitost v rámci moderního metalu a poslechová závislost na dlouhé měsíce. Psaní recenze mě donutilo podívat se krok za krokem zpět a pořádně si progres Voyager osvojit. Byl docela pozvolný, ale s logickým finále. Colours in the Sun byla ta nejodvážnější varianta, jak vše, co je kapele vlastní, namíchat v jeden chutný koktejl. Nebát se a pokud se nebojím, nechat to pořádně rozhýbat všemi směry. Co následovalo potom, jsem moc nevnímal. Nerad soutěžím a soutěž kapel, hlasování a všechno kolem jde mimo mě. Tohle není můj šálek a nikdy nebude. Ale budiž. Díky tomu jsem si vsugeroval, že Voyager se toho nebojí ještě víc a jdou si za svým vysněným úspěchem. Ten je ale nejspíš bude stát body u zarytějších fans. Takových, kteří mají hlavy otevřené, ale i ony mají své hranice. Lidí, kteří neskočí na špek všemu. Kapela mi tak sklouzla do kategorie "na hraně", aniž bych ji od poslední desky detailně studoval. Jen jsem prostě vnímal. Každopádně singly vydané k nové desce Fearless in Love mě v tom utvrdily. Voyager vsadili na líbivost, maximální přístupnost a až kolovrátkový radio přednes. Dobrá, jde s tím bojovat, ale něco to stojí.

 


Jirka D.: Pro mě třeba paradoxně minulá deska byla mnohem víc hitová než ta nová, která se o to neskutečně snaží, ale moc jí to nejde. Naprostá přirozenost toho, jak skladby typu Water over the Bridge, Runaway nebo samozřejmě titulní věc, zcela snadno lezly do hlavy a tam si klidně rezonovaly, se tentokrát neopakuje. Přitom právě u novinky mám pocit, jak moc kapela chtěla zaujmout přístupností, poslouchatelností a písničkovitostí, ale nakonec z toho zbyla hlavně ta velká světelná show. Všechny tři klipy, co jsem viděl, mají potenciál u člověka vyvolat epileptický záchvat, ale hudebně to taková sláva není. Zhasnout ta světla, vypnout obraz, tak z toho zbyde taková obyčejná skladba. Dreamer se možná blíží tomu, co nabízelo minulé album, ale i u něj mi zůstává lehká pachuť nastavené kaše. Nejsem moc negativní?

Victimer: Nad tím taky pořád přemýšlím. Jestli jsem si na Voyager jen nezasednul a že to vlastně hraje docela dobře. A to i Fearless in Love hraje, akorát už pro trochu jiné publikum. Výrazně ubylo našlapaných riffů, jejich vrstvení a tvrdosti vůbec, dopředu se dostaly klávesy a jejich vlezle popové melodie. Ta osmdesátková naivita a hravost tentokrát tvrdé jádro kapely zcela zastínila. A i když jsem jí vnitřně nakloněný, je to hlavně tahle novoromantická dekáda, která sebou přinesla kvantum nechutně vtíravých kapel a songů. Voyager jako by po této stránce naprosto ztratili zábrany a tu vtíravost na novinku bez výčitek propašovali. Jestli si spíš oni nezasedli na mě. Tohle je ten propad oproti Colours in the Sun, kde se podobné věci vůbec nenabízelo řešit. Charakteristika Fearless in Love je odhodit poslední zábrany, zaoblit hrany a dát hutnost riffů do pozadí. Hrát pop metal pro masy. Pro mě je tahle deska takový chameleon, co si se mnou hraje a zkouší mou trpělivost.

Jirka D.: Já do toho možná vnesu takovou mou vnitřní pochybnost, jestli tenhle směr nastavila kapela sama, nebo nějaký produkční tým za ní. Vede mě k tomu zkušenost z loňského koncertu v pražském Rock Café (společně s Vola), kde Voyager působili jako velmi dravá, sehraná a naprosto nadšená parta, která pořád na první místo staví hutný metalový základ a muziku zahranou na nástroje a nikoliv z Applu. Technika strunné sekce výborná, styl bubeníka mě baví neskutečně a přesně tenhle pocit byl esencí minulé desky. Do jaké míry je za posunem k takovému nekonfliktnímu pop metalu přirozený vývoj uvnitř kapely a do jaké míry jsou to tlaky zvenčí, skutečně těžko soudit. Navíc ve světle aktuálně ohlášených zdravotních komplikací u zpěváka je vůbec otázka, co bude a jak bude, a jestli vůbec něco. Každopádně v této chvíli, což myslím současnou desku, se naše cesty spíš rozchází. Bohužel.

Victimer:  Já se tohoto dalšího kroku v rámci stylu kapely trochu obával. Respektive, že dojde k dalšímu zvolnění a že se ještě víc vytáhne melodičnost a elektronika. Taky jsem doufal, že si to kapela formátu Voyager lépe pohlídá. Samotný poslech Fearless in Love je u mě takový roztěkaný. Vlivem toho, jak mě ta (už) přehnaná nekonfliktní poloha víc a víc prudí, se poslechy od začátku do konce smrskly na minimum, což značí, že mě deska nebaví. Že si z ní jenom sem tam něco vytáhnu a dám si něco málo povrchního metalu pro svou momentální povrchní náladu. Na delší čas strávený ve společnosti alba už to není. Skladby jako Daydream, Dreamer nebo Ultraviolet jsou prostě všední pop metalové odrhovačky od nevšední kapely. Což je celé škoda. Krok směrem k masám mi v případě Voyager nevoní a nové album beru jako jedno ze zklamání roku.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 19.10.23 10:33odpovědět

VOLA za mě dobrý, ale dobrý z desek. Na koncertě to byla kapela, která toho zahrála tak půlku, než co bylo reálně slyšet z beden. A zbytek byl Apple... Prostě novádoba, na kterou si nejspíš nezvyknu.

Ruadek / 19.10.23 10:53odpovědět

Tak to je poměrně zklamání. Je to a podle mě vždy bude, o přístupu kapely k tomu, jak chtějí znít. Někdo jde cestou uměle vytvořenou a přeřvanou, jiný to třeba jako Opeth ztlumí a jde mu o čistý přednes, kterž mý větší smysl. Ale stále je to o tom, jak to ta kapely cítí.

Ruadek / 19.10.23 8:33odpovědět

Vlastně nic jiného, než s tím stanoviskem souhlasit. Ta kepela i mě sedla dokonale pouze s jedinou deskou, no a to byla ta minulá. Teď jsou jinde. A tahle otevřená přístupnost už mi nevoní. Je to můj problém, že po nich chci tu djentovou špinavost a divoké rytmy? Jenomže to bylo ale právě to - kombinace, jakou zvládne jen málo kapel. Djentově strojový spodek a výjezdy do osmdesátkových melodií. A ta prdel, jakou si z toho kapela dělala. Jenže po úspěchu se taková kapela vážně zamyslí a může odbočit blbě. Já opět doporučuji sympatičtější VOLA, kteří už se taky učesali, ale ne tolik jako zde. A kteří neustále překvapují, mistři oboru.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky