Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hyrgal nelze upřít jistou pracovitost. Sotva jsme setřásli nijaký dojem z eponymního alba Hyrgal, je tu nové EP s všeříkajícím názvem Session funéraire anno MMXXIII. Jestliže bylo předchozí dílo odlišné od předchozích, o nové nahrávce to platí dvakrát tolik. Nevím, zda se jedná o starší materiál z roku 2013, tedy z doby před první řadovkou Serpentine, ale svým běsnícím naturelem to tak vypadá.

Ač je kapelou novinka zařazena do katalogu coby EP, svojí délkou se od starších desek zase tolik neliší. Album má cca pětadvacet minut a ač jsem byl v případě předchozího Hyrgal spíše kritičtěji naladěný, Session fun​é​raire anno MMXXIII mě baví, přiznám se dost. Více než dost. Připomíná mi syrovou naléhavost debutu, evokuje ve mně vzpomínku na první alba Decline of the I. Což bych shrnul do kolonky francouzského nasypaného blacku koketujícího s avantgardou, ambientem a protknutým temnými náladami. Tedy od Hyrgal, který se nesl v až punkovém stylu, v hodně odlišnému soundu. Velikosti zmíněné ikony samozřejmě zdaleka nedosahuje.

Začátek Session fun​é​raire anno MMXXIII překvapí posluchače romanticky laděným úvodem. Dlouho zamlžené vybrnkávačky Deuil Blair ale nevydrží a po chvilce se festovně rozběsní. Vokály si rozdělili kromě C. F. i ostatní trapiči strun, což ve výsledku znamená příjemně pestrou koláž. C. F. má slovo hlavní, jedovatě brutální. Rytmus i tempo je variabilní a nápady dostatečně atraktivní, aby posluchači proběhlo hlavou, co se stalo s těmi tvůrci? Kde je jim konec a jestli tohle jsou staré nápady, proč se podobných nálad nedrželi i nadále. Bez debat se totiž jedná o nejzdařilejší dílo.

Baví mě brutální Phalanges Assassines. R. S. mlátí do bicích jak hluchý do vrat. Struny drží s rytmistrem basu a ta kytara rovněž pěkně nakopává. Surovostmi probleskují melodické vyhrávky a zdařilé sólové party. Než si utřete čelo, začíná skladba další. Epique spleen krapet zvolní, ale o to je údernější a vokály násilnější. První náznak stylu Decline of the I, dadaistického a kašparoidního ve své zlé podstatě přichází s Gorge Blance – Surin Noir. Skladba se plazí, ale vystrkuje růžky…炎が秒を貪り食う場所 (Honō ga byō o musabori kuu basho) nechává metalové kolbiště za sebou. Jsou to pro jednoho pouze hluky a ruchy. Pro jiného šedočerný marast. Podzemní svět plný stínů a krys… Tím by mohlo EP Session funéraire anno MMXXIII skončit, avšak úplný závěr patří coveru Dark Endless od Marduk. Nechám na jiných, zda se Hyrgal zdařila pocta věhlasným legendám surového blacku, či nikoliv. V podstatě se však dá říct, že letitá skladba se do stylu Hyrgal v podstatě i hodí.

Nebudu řešit, zda je Session fun​é​raire anno MMXXIII EP staré, či nově zahrané. Mně se taková podoba Hyrgal líbí a moc rád bych byl, kdyby u ní chvíli kapela zůstala. Mix surovostí, jedovatostí, epického rozmáchnutí i děsivého ambientu Hyrgal zdatně kočíruje. Nic se jim nerozbíhá, všechno je semknuté pohromadě. Nápady dostatečně atraktivní, aby pozornost neodbíhala, ale vydržela vnímat tento mazec. A závěrečný cover tuto náladu nenarušuje. Naopak. Dobré to je!