Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Hyrgal - Session fun​é​raire anno MMXXIII (EP)

HyrgalSession fun​é​raire anno MMXXIII (EP)

Garmfrost12.5.2023
Zdroj: CD / promo od vydavatele
Posloucháno na: Pioneer PDS602, Pioneer A339, Elac EL60
VERDIKT: Jedovatá vichřice i kus kašpariódních vtipů... Staré nápady ty nové stokrát převyšují.

Hyrgal nelze upřít jistou pracovitost. Sotva jsme setřásli nijaký dojem z eponymního alba Hyrgal, je tu nové EP s všeříkajícím názvem Session funéraire anno MMXXIII. Jestliže bylo předchozí dílo odlišné od předchozích, o nové nahrávce to platí dvakrát tolik. Nevím, zda se jedná o starší materiál z roku 2013, tedy z doby před první řadovkou Serpentine, ale svým běsnícím naturelem to tak vypadá.

 

sessions

 

Ač je kapelou novinka zařazena do katalogu coby EP, svojí délkou se od starších desek zase tolik neliší. Album má cca pětadvacet minut a ač jsem byl v případě předchozího Hyrgal spíše kritičtěji naladěný, Session fun​é​raire anno MMXXIII mě baví, přiznám se dost. Více než dost. Připomíná mi syrovou naléhavost debutu, evokuje ve mně vzpomínku na první alba Decline of the I. Což bych shrnul do kolonky francouzského nasypaného blacku koketujícího s avantgardou, ambientem a protknutým temnými náladami. Tedy od Hyrgal, který se nesl v až punkovém stylu, v hodně odlišnému soundu. Velikosti zmíněné ikony samozřejmě zdaleka nedosahuje.

 

Začátek Session fun​é​raire anno MMXXIII překvapí posluchače romanticky laděným úvodem. Dlouho zamlžené vybrnkávačky Deuil Blair ale nevydrží a po chvilce se festovně rozběsní. Vokály si rozdělili kromě C. F. i ostatní trapiči strun, což ve výsledku znamená příjemně pestrou koláž. C. F. má slovo hlavní, jedovatě brutální. Rytmus i tempo je variabilní a nápady dostatečně atraktivní, aby posluchači proběhlo hlavou, co se stalo s těmi tvůrci? Kde je jim konec a jestli tohle jsou staré nápady, proč se podobných nálad nedrželi i nadále. Bez debat se totiž jedná o nejzdařilejší dílo.

 

Baví mě brutální Phalanges Assassines. R. S. mlátí do bicích jak hluchý do vrat. Struny drží s rytmistrem basu a ta kytara rovněž pěkně nakopává. Surovostmi probleskují melodické vyhrávky a zdařilé sólové party. Než si utřete čelo, začíná skladba další. Epique spleen krapet zvolní, ale o to je údernější a vokály násilnější. První náznak stylu Decline of the I, dadaistického a kašparoidního ve své zlé podstatě přichází s Gorge Blance – Surin Noir. Skladba se plazí, ale vystrkuje růžky…炎が秒を貪り食う場所 (Honō ga byō o musabori kuu basho) nechává metalové kolbiště za sebou. Jsou to pro jednoho pouze hluky a ruchy. Pro jiného šedočerný marast. Podzemní svět plný stínů a krys… Tím by mohlo EP Session funéraire anno MMXXIII skončit, avšak úplný závěr patří coveru Dark Endless od Marduk. Nechám na jiných, zda se Hyrgal zdařila pocta věhlasným legendám surového blacku, či nikoliv. V podstatě se však dá říct, že letitá skladba se do stylu Hyrgal v podstatě i hodí.

 

 

Nebudu řešit, zda je Session fun​é​raire anno MMXXIII EP staré, či nově zahrané. Mně se taková podoba Hyrgal líbí a moc rád bych byl, kdyby u ní chvíli kapela zůstala. Mix surovostí, jedovatostí, epického rozmáchnutí i děsivého ambientu Hyrgal zdatně kočíruje. Nic se jim nerozbíhá, všechno je semknuté pohromadě. Nápady dostatečně atraktivní, aby pozornost neodbíhala, ale vydržela vnímat tento mazec. A závěrečný cover tuto náladu nenarušuje. Naopak. Dobré to je!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky