Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ice Ages  - Buried Silence

Ice Ages Buried Silence

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Epický industrial vs.elektronicky zatěžkaná zimní fujavice Buried Silence je rafinovaným a zároveň lehce statickým albem, které potěší, ale nezahřeje.

Pokud je jméno tohoto projektu příliš neznámé, je k mání malá pitva rakouských epiků Summoning. Ti už jsou přece jen díky svému hymnickému pojetí příběhů z říše pana Tolkiena zaběhlou a zasloužilou kapelou evropského formátu. Dvojka zainteresovaných, skrývajících se po pseudonymy Protector a Silenius, si jak vidno pouze s těmito dalekonosnými vrhy nevystačí a najdou si chvilku pro odskok do odlišných hudebních sfér. V tomto případě je to u obou protagonistů víceméně industriální rachota. Pojetí jejich vlastních vizí se už ale diametrálně liší, neboť Silenius je ponořen do militantně avantgardních Kreuzweg Ost a kolega Protector naopak zůstává věrný výpravnosti a temným pohádkám v přijatelnější formě. 

 

Ice Ages je opravdu tělesem, které svým způsobem reaguje na odkaz domovské kapely, jen je všechno hozeno mezi elektro mantinely. Vzniká z toho pak patláž různých odstínů, od industrialu, přes EBM až po ambientní vlnky a všeobjímající epično. Dostává se nám tak stravitelného, nepříliš komplikovaného poslechu, na který si lze snadno zvyknout. Pakliže je tedy člověk patřičně otevřen elektronické hudbě. Jinak to asi cenu mít nebude. Malé přirovnání: brněnští jistě znají městečko Adamov a jeho polohu. Půl města hyzdí šílená fabrika Adast a přitom stačí vylézt na kopec a jste v těžkém lesním terénu plném skvělých výhledů. Tak nějak, byť to působí mírně přitaženě, na mě hudba Ice Ages doléhá, chvíli tluče do úmoru a pak se rozleje do oparu nad městem.

 

Teď trochu matematiky. Funkčnost projektu je uváděna jako již téměř dvacetiletá, ovšem také celé čtyři roky nečinná. Album Buried Silence se objevuje po osmi letech od předchozího alba This Killing Emptiness, což mne rázem nechává klidným, neboť asi ještě není všem dnům konec.

 

Jednotlivé kompozice Buried Silence nepostrádají povedené a překvapivé momenty, ale svým způsobem jsou slité v jeden výpravný obraz. V tomto momentu je vhodné zmínit, že jak známo, tak ani tvorba Summoning neoplývá zrovna kvanty zvratů a v některých bodech kariéry sklouzává až za hranici vkusu. Songy na svých bedrech nesou povětšinou přijatelných pět minut a i když je základ předem známý, dojde i na zajímavě zpracované melodické kombinace, mnohdy přitahující a líbivé. Dostatečný prostor je přidělen i pochodové plechařině, slibující ubíjející jednotvárnost a pocit odcizení. Oba elementy se mezi sebou šikovně doplňují, na druhou stranu však nijak nerevoltují a nehledají. Hlasové zpracování je v jedné rovině, vox je prohnán stejným efektem, k hudbě však sedí a neruší. Hodí se tam.

 

Výsledkem je smíšený pocit, ve kterém převažují pozitivní dojmy. Ale stále tu je ono všudypřítomné "ale". Osobně dávám přednost Kreuzweg Ost před Ice Ages a oběma projektům pak před novější tvorbou Summoning.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky