Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ihsahn - After

IhsahnAfter

Sorgh22.3.2010
Zdroj: Mp 3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Druhý fantastický zásek přichystal seňor Ihsahn a potvrdil svoji pozici, ze které nikdo není s to ho sesadit. Zrání dobrého vína, tak bych jeho současnou kariéru asi viděl.

Nemohu jinak, jako vlákno se mými postřehy vine Ihsahnova kariéra. Nepřeslechnu, když se něco ukutí, oko nepřehlédne novotvar. Jako v případě loňského majstrštyku projektu Ihsahn, After. Nic jsem tehdy nevyhledával, bylo před Velikonoci, deska se uráčila přijít jaksi sama a ihned spustila bandurskou. Snad už od Ihsahna nelze čekat žádné přemety vzad, žádné odmítnutí minulosti a přijetí nového učení. Tak jako na předchozím angL. se umělec šine vpřed jasně daným stylem, který již jen dopiplává a leští glazuru.

 

Stále tedy jde o tvrdý metal, který se často jeví hodně schizo, čemuž na mnoha místech napomáhá umělcův typický hysterický projev. V protikladu k tomu jsou komorní kompozice jako např. Austere, titulní After či částečně i závěrečný hymnus On The Shores, které jsou zamyšlenou a zkliňující etapou poměrně nervního závodu. Ovšem i zde dojde chvílemi k tvrdícím komponentům, které jasně vyjádří kontrast mezi poklidným meandrem toku a divokou peřejí. Z větší části desce dominuje střední tempo, které má ovšem tu moc postupně udusat náznaky opozice a paniky. Komu se úleva nedostaví, nezbývá než vyčkat zklidňující pasáže, kterých je i v těch tvrdších kusech hned několik. Strach postupně přejde a nastává úžas z odhalení portrétu.

 

Tahy štětce jsou ozvláštněny hostujícím saxofonem, který skladbám dodává vnitřní smutek a melancholii. Jde o poměrně ponurou desku v porovnání s předchůdci, ale krásnou. Je třeba se ponořit, zachytit jednotlivé prameny zdánlivě neharmonických myšlenek a uplést šikovnou pomlázku, která již zná svoji povinnost. I já se poměrně rychle zhostil funkce mydlícího šílence, i když čas vzkříšení Krista tenkrát ještě zdaleka nenastal a vajec bylo pomálu. Je třeba vědět, s kým máme tu čest. Už při prvním spouštění alba jsem se třásl nedočkavostí a radostně tahal manželku k přehrávači. Ale zatímco já se spokojeně uvelebil a nechal se konejšit porcí ryzího kumštu, žena nedokázala situaci pochopit a za dobromyslného láteření zmizela neznámo kam.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 20.10.12 9:27odpovědět

Pro mě vrchol tvorby ex-císařpána, dokonalé album. Mám rád i novinku Eremita, ale občas z ní cítím až mnoho techniky na úkor duševní mystiky :)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky