Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Nemohu jinak, jako vlákno se mými postřehy vine Ihsahnova kariéra. Nepřeslechnu, když se něco ukutí, oko nepřehlédne novotvar. Jako v případě loňského majstrštyku projektu Ihsahn, After. Nic jsem tehdy nevyhledával, bylo před Velikonoci, deska se uráčila přijít jaksi sama a ihned spustila bandurskou. Snad už od Ihsahna nelze čekat žádné přemety vzad, žádné odmítnutí minulosti a přijetí nového učení. Tak jako na předchozím angL. se umělec šine vpřed jasně daným stylem, který již jen dopiplává a leští glazuru.

Stále tedy jde o tvrdý metal, který se často jeví hodně schizo, čemuž na mnoha místech napomáhá umělcův typický hysterický projev. V protikladu k tomu jsou komorní kompozice jako např. Austere, titulní After či částečně i závěrečný hymnus On The Shores, které jsou zamyšlenou a zkliňující etapou poměrně nervního závodu. Ovšem i zde dojde chvílemi k tvrdícím komponentům, které jasně vyjádří kontrast mezi poklidným meandrem toku a divokou peřejí. Z větší části desce dominuje střední tempo, které má ovšem tu moc postupně udusat náznaky opozice a paniky. Komu se úleva nedostaví, nezbývá než vyčkat zklidňující pasáže, kterých je i v těch tvrdších kusech hned několik. Strach postupně přejde a nastává úžas z odhalení portrétu.

Tahy štětce jsou ozvláštněny hostujícím saxofonem, který skladbám dodává vnitřní smutek a melancholii. Jde o poměrně ponurou desku v porovnání s předchůdci, ale krásnou. Je třeba se ponořit, zachytit jednotlivé prameny zdánlivě neharmonických myšlenek a uplést šikovnou pomlázku, která již zná svoji povinnost. I já se poměrně rychle zhostil funkce mydlícího šílence, i když čas vzkříšení Krista tenkrát ještě zdaleka nenastal a vajec bylo pomálu. Je třeba vědět, s kým máme tu čest. Už při prvním spouštění alba jsem se třásl nedočkavostí a radostně tahal manželku k přehrávači. Ale zatímco já se spokojeně uvelebil a nechal se konejšit porcí ryzího kumštu, žena nedokázala situaci pochopit a za dobromyslného láteření zmizela neznámo kam.