Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Urputná blasfemie pokračuje dalším dějstvím a je psáno, že je třeba držet se vytyčené linie. Stále je na světe dostatek křesťanských pomýlenců, které je nutno eliminovat. Nechceme-li použít sílu, můžeme to zkusit prostřednictvím Immolation.

Psát o Immolation se jeví jako naprosto zbytečná věc. O kapele už bylo řečeno asi všechno, jejich desky prověřil čas a s každou další je vytesán nový schodek do pekla. Já osobně mám raději jejich pozdější tvorbu, ve které zvolnili a nechali působit atmosféru. Poslední roky se pohupují na vlnách jimi opanovaného oceánu, kde se už žádné bouře nedějí, avšak stále nám nabízí dostatek krás k obdivu. Přesně taková je zbrusu nová Descent, která nebyla nahrána k tomu, aby jakkoliv narušovala vystavěný mýtus. Jejím úkolem je rozvinout o dalších pár metrů temný běhoun, jehož konec je evidentně stále v nedohlednu. Je povinnost se o ní zmínit.

Struktura, tempo, zvuk, to vše křičí jméno vymítačů, Specifický rukopis si nejde splést, takto totiž nehraje nikdo jiný a bylo by chybou na tom něco měnit. Immolation opakovaně dokazují, že jsou mistry dusivé atmosféry, která není závislá na dalších veličinách. I když můžeme zaznamenat mírné změny v tlaku, rychlosti nebo melodické angažovanosti, aura blasfemické věrouky je stálou hodnotou. Ohmataný kancionál Descent se otevírá pozvolna, nedůvěřivě, protože mu může zcela porozumět pouze odborník. Pro osoby s nízkou kvalifikací se může specifický death metal Immolation jevit jako nezáživný, zpomalený stroj. Také mi trvalo než jsem jejich hradby zdolal, hlavně ty co objímaly jejich starší desky. Stačí však rozkrýt nenásilně prezentované postupy a uvědomíme si velice slušně technicky vyladěné soukolí, které šlape stylem švýcarských strojků. Sladění těžkých riffů s neposedným a živelným bicím aparátem zní jako střet dvou světů definující nový řád.

Jako u každého alba Immolation nejde přeslechnout svéráznou melancholii, kterou kapela roubuje do tvrdého soundu. Přítomnost melodiky je nepsaným pravidlem. Na to navazuje pravidlo číslo dvě a to, že se melodičnost drží zpátky a ani omylem tak nemůžeme mluvit o melodickém death metalu. Sólové kytarové party nepřehání svoji turistiku po tóninách, spíš rázně a s gustem odehrávají kratší pasáže. Jak je dobrým zvykem, každou chvíli narazíme na zdvojené linky zdůrazňující konkrétní motiv. Nevím jak to pořád dělají a kde se bere to kouzlo, ale z některých pasáží mi na ramena dosedají chmurné závěsy melancholie a cítím mrazení v kostech. Ta síla složit silný motiv neslábne. V kontrastu s monotónním growlem vokalisty Rosse vyniknou i minimalistické motivy. Když je řeč o zpěvu, Rossův vokál je nehybným monoblokem jedoucím po linii hrobového místa. Neklesá, nestoupá, drtí jednu rovinu. Pro zajímavost byl na Descent přizván ke spolupráci Dan Lilker (Brutal Truth, Anthrax atd.), který svým hlasem pomohl zaneřádit skladby Host a titulní Descent.

Z tklivého desatera letošního roku se na prdel neposadíme, to si přiznejme. Takových desek je jako šafránu. Nám by mělo stačit, že se legenda nezpronevěřila své řeholi a pokračuje v temných a kacířských nátěrech, které stojí na zkušenostech a hráčské vyspělosti. Skladby jsou si rovné a krom jedné instrumentálky ani jedna nevybočuje z určeného směru. Kolekce zmaru má dveře dokořán.