Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Immolation - Descent

ImmolationDescent

Sorgh19.5.2026
Zdroj: bandcamp, youtube
Posloucháno na: PC, mobil
VERDIKT: Nové album Immolation je deathmetalová jistota, která si zachovává atraktivní proporce. Bez výstřelků, bez experimentů, nic než tuhý, zachmuřený metal.

Urputná blasfemie pokračuje dalším dějstvím a je psáno, že je třeba držet se vytyčené linie. Stále je na světe dostatek křesťanských pomýlenců, které je nutno eliminovat. Nechceme-li použít sílu, můžeme to zkusit prostřednictvím Immolation.


Psát o Immolation se jeví jako naprosto zbytečná věc. O kapele už bylo řečeno asi všechno, jejich desky prověřil čas a s každou další je vytesán nový schodek do pekla. Já osobně mám raději jejich pozdější tvorbu, ve které zvolnili a nechali působit atmosféru. Poslední roky se pohupují na vlnách jimi opanovaného oceánu, kde se už žádné bouře nedějí, avšak stále nám nabízí dostatek krás k obdivu. Přesně taková je zbrusu nová Descent, která nebyla nahrána k tomu, aby jakkoliv narušovala vystavěný mýtus. Jejím úkolem je rozvinout o dalších pár metrů temný běhoun, jehož konec je evidentně stále v nedohlednu. Je povinnost se o ní zmínit.

 

Struktura, tempo, zvuk, to vše křičí jméno vymítačů, Specifický rukopis si nejde splést, takto totiž nehraje nikdo jiný a bylo by chybou na tom něco měnit. Immolation opakovaně dokazují, že jsou mistry dusivé atmosféry, která není závislá na dalších veličinách. I když můžeme zaznamenat mírné změny v tlaku, rychlosti nebo melodické angažovanosti, aura blasfemické věrouky je stálou hodnotou. Ohmataný kancionál Descent se otevírá pozvolna, nedůvěřivě, protože mu může zcela porozumět pouze odborník. Pro osoby s nízkou kvalifikací se může specifický death metal Immolation jevit jako nezáživný, zpomalený stroj. Také mi trvalo než jsem jejich hradby zdolal, hlavně ty co objímaly jejich starší desky. Stačí však rozkrýt nenásilně prezentované postupy a uvědomíme si velice slušně technicky vyladěné soukolí, které šlape stylem švýcarských strojků. Sladění těžkých riffů s neposedným a živelným bicím aparátem zní jako střet dvou světů definující nový řád.

 

Jako u každého alba Immolation nejde přeslechnout svéráznou melancholii, kterou kapela roubuje do tvrdého soundu. Přítomnost melodiky je nepsaným pravidlem. Na to navazuje pravidlo číslo dvě a to, že se melodičnost drží zpátky a ani omylem tak nemůžeme mluvit o melodickém death metalu. Sólové kytarové party nepřehání svoji turistiku po tóninách, spíš rázně a s gustem odehrávají kratší pasáže. Jak je dobrým zvykem, každou chvíli narazíme na zdvojené linky zdůrazňující konkrétní motiv. Nevím jak to pořád dělají a kde se bere to kouzlo, ale z některých pasáží mi na ramena dosedají chmurné závěsy melancholie a cítím mrazení v kostech. Ta síla složit silný motiv neslábne. V kontrastu s monotónním growlem vokalisty Rosse vyniknou i minimalistické motivy. Když je řeč o zpěvu, Rossův vokál je nehybným monoblokem jedoucím po linii hrobového místa. Neklesá, nestoupá, drtí jednu rovinu. Pro zajímavost byl na Descent přizván ke spolupráci Dan Lilker (Brutal Truth, Anthrax atd.), který svým hlasem pomohl zaneřádit skladby Host a titulní Descent.

 

Z tklivého desatera letošního roku se na prdel neposadíme, to si přiznejme. Takových desek je jako šafránu. Nám by mělo stačit, že se legenda nezpronevěřila své řeholi a pokračuje v temných a kacířských nátěrech, které stojí na zkušenostech a hráčské vyspělosti. Skladby jsou si rovné a krom jedné instrumentálky ani jedna nevybočuje z určeného směru. Kolekce zmaru má dveře dokořán.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 22.5.26 7:11odpovědět

Velký respekt k celé diskografii, Immolation jsou záruka kvality. Při vší úctě k ostatním asi i mé deathmetalové numero uno vůbec. Navíc sympatičtí lidé. Novinka Descent je vytříbená záležitost, ideálně vyladěná immo esence. Po těch letech... prostě klobouček.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky