Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Křiklavý obal, křiklavý název a křiklavé celé nové dovádění Imperial Triumphant. Až jsem se toho všeho polekal. Nechme zatím novou desku Goldstar stranou, ještě bych rád předeslal, že tahle recenze bude brána z pohledu někoho, koho kapela uhranula na albu Vile Luxury, i když měl pocit, že to celé nemůže pojmout. Tu komplikovanou opulentní zábavu jedoucí až za okraj něčeho velkého. Následující počin Alphaville mi hlava netolerovala a Spirit of Ecstasy (2022) jsem doháněl až nedávno, protože signály minulých let velely - na tohle nemáš, do toho se nepouštěj! Prostě je dobré brát tento článek s lehkou rezervou, protože ho píše člověk, který kapelu rozhodně neuctívá, spíš s lehkými obavami sleduje, jak ji nemá pod kontrolou. A tu vzájemnou nedůvěru zlomil hned první poslech nového alba Goldstar.

Barva obalu mně probodla obě oči a uši pak nestíhaly uvěřit, co že se to děje. Imperial Triumphant zahodili několik vrstev svých šatů a minimálně jednu škrabošku. Odhalili, jak se jim daří naložit s civilnějším vyzněním, svým způsobem jsou vidět kosti z jejich žranice. Zůstali fascinující, šílení a avantgardní, ale do popředí vyslali svou bigbítovou povahu. Nedmout se v okázalostech a složitých proplétačkách, dát na důraz a dynamiku. Přivítejte tedy Imperial Triumphant přístupné a drze vyzývavé. Že by tento přístup spustila malá kolekce cover verzí A Night in Tunisia - Covers Collection? Dost možná ano, jsou na ní k mání předělaní Radiohead, Metallica nebo Rush. Nebo je všechno jinak a mé pocity k imperiální tvorbě jsou až příliš laciné, povrchní? Jako vždycky dám na své dojmy. A ten úvodní, ale i další a i ten dnešní, úplně aktuální při psaní článku - všechny jsou pořád úchvatné. V Goldstar jsem našel Imperial Triumphant, kteří hrají i pro mne. Pro toho, kdo stál bokem.

Aby bylo jasné, deathmetalová a avantgardní, prudce výbušná a dostatečně prvokativní je také nová deska. Jenom jsou motivy a skladatelská hravost kapely mnohem přirozenější. Pryč je ona komplikovanost, přitom v Goldstar pořád dříme a připomíná se. Tahle deska je ale válec! Přímý i přes své podivnosti, důrazný i přes své úlety. Tohle je ten zatracený New York pro širší publikum. Disonance, jazzové trylky, dekadence, tohle všechno je součástí Goldstar, ale jejich křiklavost spočívá v jejich přístupné a volně se tvářící povaze. V zrcadle nestojí bubák, kterého nechcete potkat, ale civí na vás naleštěná maska jako vystřižená z módního časáku. V tomto směru Imperial Triumphant modemany skutečně jsou. Dali své těžké hudbě prostoduchost? Určitě ano. Je to špatně? Myslím, že ne. Je to nakažlivé a rafinované.

Každopádně se kapela pohybuje v těsnějším prostředí. V doslova malé uličce, kam se potom sypou všechny blyštivé momenty a nápady. A že jich na těch 38 minut je. Goldstar není slepenec motivů, i když i tak to celé lze brát. Já slyším promyšlenou skládanku, zvukové puzzle, křiklavou hru, jak vše hravě spojit. Apokalypsu, zábavu, death metal, jeho blackové temnoskvrné dokreslení, čoud z klubu, zvuk ulice - to vše zachycené ve vší snesitelnosti od kapely, u které slovo snesitelnost nebylo povinnou výbavou slovní zásoby. Je to chytré, nečekané a je to šokující.

Z kompozičního hlediska vnímám Goldstar jako výjimečnou věc. Estetickou, dotaženou, ale také značně hlučnou výzvu, jak to blyštivé z obalu předat nahrávce samotné. Na poměry těchto maskovaných postav jde o až hitovou desku. Asi ztratí část svých příznivců, zaručeně najdou nové (zejména ty, co se neodvažovali) a hlavně ukáží, jak chápat komplikovanou hudbu přijatelnou formou. Drze, a znovu opakuji křiklavě. Goldstar je výživná směs provokativní avantgardy, která ztratila svou upjatost a našla se v hudbě pro masy. Ve městě pro masy. Tak pojďme, mě tohle vážně baví dělat pořád dokola. Má to 38 minut a žije si to svým přirozeně šíleným životem. Za mě prozatím v průběhu roku deska, která mě v záplavě dalších oslovila zdaleka nejvíc.