Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Imperium - Titanomachy

ImperiumTitanomachy

Sorgh5.3.2017
Zdroj: bandcamp
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Kapela Imperium z Anglie má všechny předpoklady k dobytí kontinentů, od kterých ji dělí tu víc, tu méně námořních mil. Na svém kontě mají zatím dvě alba, z toho debut Sacramentum z roku 2012 se předloni dočkal znovuvydání. Minulý rok na jaře jim vyšlo album druhé, které se od toho prvního drobátko liší, ale vytyčený směr nezrazuje.

Aktuálně Imperium tvoří dva kmenoví hudebníci, kteří si k nahrávání pozvali pár hostů. Od počátků se kapela ve své tvorbě inspiruje historií a opět je to oblíbená antika, staré řecké mýty a římské legendy. Obal Titanomachy mluví sám za sebe, samý Titán a anticky ušlechtilá hlava utopená v barvách ohně. S tímto tématem se nejčastějí pojí hrubý death metal technického střihu a Imperium nepsané pravidlo dodržují. Už na Sacramentum představili svůj vážně míněný masokombinát s lidskou tváří. Divoká žranice proměnlivých tónů v jejich podání představuje vskutku opulentní poslechový zážitek, na povrch vyvře tajená brutalita a pejskaři v okolí to vycítí. Bacha kam šlapete.

 

 

Rychlá kombinační technika je prazákladem celé víry Imperium. Hudebně vyzrálí muzikanti rozhazují plnými hrstmi členitou matérii melodicky ne přímo líbivého, ale rozmanitého a nápaditého death metalu, který lze označit jedině jako surový, nekompromisní a ukotvený v pevných základech mystéria. Troufnul bych si je přirovnat k takovým jménům jako jsou nebožtíci Zyklon, šílené sólové kreace a opar dávné minulosti vznášející se kolem mi zase silně připoměli Nile. Podobně chladná atmosféra, nesmiřitelnost a styl pohybující se na okrajích dvou žánrů. Narozdíl od Nile mi ale tvorba Imperium přijde přehlednější a s mnohem  lepším zvukem. Nejpůsobivějším artiklem Titanomachy je rychlost kytarových vyhrávek, které vzývají technické bohy. Příznivci klasické motorárny tady budou marně škrábat nehtíkem po školní tabuli, spíš si budou rvát vlasy rozevláté širokým rozptylem anglického katru. Jen v rytmice se dají nalézt opakovaná schémata, která ale útočí nebývalou rychlostí a zahřívají startovní rampu pro dranžíráky vykrajující historické siluety. Pominout nejde odvážná sóla snažící se přinést na oltář tvorby chladné vavříny originality.

 

Hromobití nad soumrakem říší předvádí neskutečná bubenická bestie, která sice nemá živý pohon a bzučí v ní elektřina, ovšem zvukově mi hlavně hlubší "bubny" sedí. A pak ten složitý náhul! Námitky nemám ani ke zpěvu. No, jak už to v těchto případech bývá, zpěv není to nejpřesnější slovo, zkrátka hrdelní výkon Douga Andersona je hypnotický. Tenhle maník krom toho, že umí bubnovat (kapely Unfathomable Ruination nebo Cenotaph), dokáže stvořit neuvěřitelné kanální echo. Lepší způsob jak se zapojit do hudební šlamastyky podobného ražení mě nenapadá.

 

I když jsou Imperium cítit starým katechismem, jejich poslední dílko přenáší staré pravdy do střízlivé současnosti. Po okrajích římské diorámy stékají slabé, rezavé potůčky industriálního chladu. Hudební sdělení nenakazil, ale vzduch nechává na jazyku slabě železitou příchuť, jako špetka vzácného koření. Díky všem těmto faktům se Spojené království opět dostalo do centra mé pozornosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky