Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Heolstor je člověk mnoho let spjatý s okultní blackmetalovou scénou a cítí se v ní jako ryba ve vodě. Je to patrné na počtu kapel a projektů, kterými prošel a kterým stále velí. Z těch aktuálně provozuschopných u mě budí zdaleka největší pozornost At The Altar Of The Horned God. Prakticky k tomu stačila dvě alba, abych si byl jistý, že je mezi námi v rámci undergroundové temnoty něco originálního a svěžího. Po pozoruhodném debutu Through Doors of Moonlight, na němž docela svérázně promíchal black s rituálním ambientem, je sotva pár dní venku druhá deska Heart Of Silence.

Už na debutu bylo nastaveno hmatatelné, že i když je deska věrna jistému sevření a dbá na prolínání obou základních hudebních stylů, jsou tam prvky, které oba žánry překračují a posílají nahrávku do jiných dimenzí. Projekt definoval sám sebe, aby přitom našeptával, že je dost dobře možné, že se tady ještě budou dít věci. A s vydáním novinky Heart Of Silence se věci skutečně dějí. Nazývejme to třeba otevřeným rituálem v objetí noci. Album nestojí na daných základech, základem je onen rituál, který do sebe absorboval více vlivů. Díky tomu můžeme na Heart Of Silence kromě black metalu slyšet prvky post punku, industrialu, pohanského folku, world music a dalších. Máme tak možnost slyšet temný organismus, který dýchá nocí a nechává ožívat démony a běsy stylem, který by možná někdo ani nečekal. Jestli minule ožili, dnes kráčí tmou a vypadá to dokonce, že tančí.

Už první album splňovalo kritéria nezvyklé okultně blackové nahrávky, která sice sála z tuhého prsu podzemí, ale také pobírala postupy, které se příliš nenosí. A dneska At The Altar Of The Horned God pokračuje na své trase za strážci noci. Rozhodně bych si netroufl označit novinku Heart Of Silence jako blackmetalovou desku. To by bylo příliš stručné a svým způsobem zavádějící. Black není na ústupu, ale nedominuje, je ve stejné linii jako další styly. A bavíme-li se o stylech, ten kterým se prezentuje At The Altar Of The Horned God se nedá označit jinak, než jako atypický. Chvíli je to projížďka kosmoprostorem, chvíli duchařina, meditace za úplňku, nebo kus studeného futurismu. Ocenil bych také vokální schopnosti autora, kdy od blackového skřehotu volně přechází v baryton a další čisté polohy, různá zaříkávání a až religiózní rozsah.

Velkým soustem k zakousnutí je atmosféra novinky. Primárně je vhodné brát Heart Of Silence jako atmosférickou nahrávku a pak se sám přesvědčovat, kam je až schopna zajít. Jak si dál udržuje rituálně podzemní auru, aby ji protínal pochodový minimalismus a taky síla tradic v rámci (neo)folkového feelingu. To je samozřejmě spojeno s tím, jak je tahle deska v podstatě stylově neukotvená a svůj rituál si plní podle potřeby, odkudkoli se jí momentálně zamane. Zároveň se ale daří držet materiál při zemi, tam kde je jeho místo. Nejsou to experimenty, ale síla provázanosti, co tohle album pohání. A jeho charakter je i při všem tom rozkročení dál primitivní.

Poslech alba byl jen na samém začátku malým tápáním, protože si to žádalo vše srovnat a utřídit. Pak už to byla závislost. V tom jak jednoduše a zcela přirozeně deska postupně rozbaluje svůj obsah, kam až je schopná se podívat a zajít. Jestli budete stát o to, kde hledat ty nejuhelnější blackové výpady, určitě vás odkážu na skladbu Anointed with Fire, která je v zásadě jediná na albu, kterou svírá černočerné podzemí od začátku do konce. Titulní Heart Of Silence je vyvedena v podobném módu, ale v ní hraje prim změna tempa a atmosférické choutky, kdy i vokál přejde z hrubých kontur do polohy, která je docela blízko nedostižnému Garmovi. Stejný dojem mám po vokální stránce i z následující hypnotické hymny Chthonic Summoning. Jediná nepůvodní píseň na desce je God Is in the Rain, která je z dílny belgické aggro elektrárny Suicide Commando. V tomto případě bych se nebál říct, že máme možnost slyšet, jak z původního songu dostat mnohem víc. Aneb jak z drsné diskošky udělat epickou, pohanským spiritem načichlou věc, ke které se nejde nevracet. Tuhé obřadní rytmy provází Closing Circle, která je obalena tmou a patří ji právem nálepka nejděsivější skladby alba. Pokud jde o další formy hudebního odcizení, po této stránce albu vládne závěrečný industriální (až martiální) kus Severing Light.

Šlo mi o to je pojmenovat, ale jinak tyhle stylové střípky drží materiál Heart Of Silence pevně u sebe. A to je to nejdůležitější. Není žádná pochybnost, že díky At The Altar Of The Horned God dostala škatulka rituální nebo okultní metal nový rozměr. S novou deskou určitě. Jsme v přítomnosti nahrávky, která škádlí svou otevřeností, aby se dál držela svého kopyta. Variabilní temnota vymetající všechny pavouky a brouky z futer, odkrývající hroby a s nadhledem servírující album, které se v mém případě letos dostane hodně vysoko. Tohle se vážně povedlo.