Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kapela, která se jmenuje jako poslední album Opeth, je jedním z představitelů francouzské post/blackové scény. In Cauda Venenum nejsou žádnými nováčky. G.O.H.E. je už druhým albem, kterému předcházel eponymní debut a výtečné splitko s Heir a Spectrale. Zvláště toto splitko a uhrančivá skladba In Cauda Venenum Laura Palmer, agonie à Twin Peaks ve mně zanechala silný dojem. A to nejen pro téma. In Cauda Venenum potřebují ke svému vyjádření rozsáhlé kompozice a většinou moc dobře ví, co si s dlouhou stopáží počít. Stejně je tomu tak i na aktuální řadovce G.O.H.E. Stejně jako debut obsahuje i novinka pouze dvě dvacetiminutové skladby.

Zatímco debut se nesl v docela syrovém stylu, G.O.H.E. v podstatě pokračuje tam, kde skončila Laura Palmer na zmíněném splitku. Větší prostor dostávají melancholické, avšak mohutné vlny. Obě skladby Malédiction i Délivrance jsou silně emotivní tryzny. Vedle klasického nástrojového obsazení uslyšíme i krásy violoncella, podpořené hostujícím piánem a kontrabasem. Osobně u toho navíc mlsám jednoduchou, avšak krásnou malbu front coveru i vnitřku digipaku. Najdete zde nejen jímavou grafiku a příjemné barevné odstíny, ale i texty a veškeré info. Což není žádným překvapením. Pokaždé chválím grafické vyhotovení nahrávek vycházejících pod labelem Les Acteurs de l'Ombre Productions. Ne jinak je tomu i v případě G.O.H.E. Opět se jedná o mlsání.

V obou skladbách se toho stihne docela dost. Dvacet minut je využito vskutku po okraj. Základem je atmosférický black s kytarami a mnohostrannou rytmikou. Ne, že by se jednalo o jazzovou raubírnu. Vše je uzpůsobené momentální náladě. Když se divočí, tak se sype, když se atmosféra ztiší, bubeník pouze vyklepává. Do metalového světa je vetkána soundtracková rozmáchlost a v náznacích artová hračičkovost. Je poznat, že In Cauda Venenum mají rádi nejen black, ale nebojí se ani rockové klasiky. Přičemž hrozí, že všechno smíchá a přeplácá. In Cauda Venenum své nápady kočírují poměrně zdatně, byť do nejvyšších sfér mají zatím hodně dalekou cestu.

Naštěstí nic takového nenastává, ale některé vzájemně neslučitelné polohy nesplývají, ale jsou na sebe jakoby nalepeny a výsledek v takových případech zůstává svým způsobem umělý.

V každém případě je G.O.H.E. albem nadprůměrným a v mnoha případech přináší posluchači silný zážitek. Je jasné, že stylotvorným nebo přelomovým dílem G.O.H.E. není a nebude. Je ovšem silně návykové. Je potřeba udělat si dostatek času, aby naplno vyzněly veškeré nuance i celkový dojem. Album je výpravné, sofistikované, umělecké, je dostatečně dramatické, ale i dostatečně metalově razantní. Rozhodně tip na poslech v těchto pochmurných časech, kdy se světlo objeví pouze sporadicky a mlha maluje za okny děsivé obrazy…