Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Melodická severní škola po prázdninách vyvětrala učebny, umyla se okna a z hudebny plné přísných mistrů na stěnách zazněly povědomé tóny. Poslušní školáci In Mourning přehodnotili svoji lenost a po čtyřech letech vytáhli z aktovky domácí úkol s pořadovým číslem sedm, který navazuje na jejich dnes už velmi bohatou historii.

In Mourning byli a jsou silní v oblasti atmosféry, dokáží vyvolat živé scény uprostřed krajiny divokých riffů. Vždy měli blízko k emočnímu pojetí metalu a zdá se, že se v tomhle nic nezměnilo. Možná se tenhle rys ještě prohloubil a dovedl nás někde až k branám doommetalového očistce. V některých momentech je zpomalení opravdu výrazné, a i zvukově máte pocit naprosté zkázy v té nejlepší doomové kvalitě. Atmosférické výboje nám jdou v patách prakticky neustále a teskné kytarové linky v nich malují posmutnělé scénáře. Zároveň platí, že se není třeba obávat nějakého vyčichlého písničkářství odehraného na dvě struny a kastrol. Spodek je stále hezky pěchován rytmickým mazutem, který se hustě přelévá pod nohama muzikantů. Rytmus neztratil důraz, umí pozlobit, z klidného kroku najednou přeskočí studiovou kabeláž a rozvíří sedlý prach.

Album začíná ne moc nápaditým intrem, ale už druhá skladba nás osloví živelným rytmem. Noříme se do vod melodického metalu, ve kterých se pomalé party pravidelně střídají s rychlými vypalovačkami. Avšak je to velmi klasický formát, který vzrušením zaostává za osahanou playmate zdobícím stěnu pomyslné pánské šatny. Tak napůl jsem čekal, že nepůjde o strhující obrat a je to tak v pořádku. In Mourning se obracejí k věrným fans, kteří mají rádi jejich hutnou, melodickou krmi. Proto nás švédský vlak veze notoricky známým koridorem, kde tak nějak už dopředu víme co bude za zatáčkou. Hudba nenáročně plyne podle hrbolatosti podloží, my se kolíbáme s ní a nějak to odsýpá. Výpravčí jsou na cestě dva. A podobně jako u policajtů, jeden je hodný a druhý zlý. Mám rád ty zlé, co se nepřetvařují a jdou přímo k věci. Z hodných mám husí kůži. Stejně tak tady vítám místa, kde se growluje namísto masáží jemným zpěvem, který hladí po uších někdy až moc, až je to celé podezřelé. I tam, kde kapela útočí na náš jemnocit, se hrubý vokál dokonale uplatňuje a dojem nekazí. 

Účinek melodických vln je místy nebývale silný a i naprostý ignorant musí přiznat, že ho The Immortal někde dokázala chytnou za srdce. Co začátek skladby The Hounding, ne? Skladba navíc směle konvertuje k tvrdému altaru, o který je možno se opřít. Silná věc. A není jediná. I přes poměrně čitelný plán na albu pracuje síla jednoduchých postupů, které nejde ignorovat. V tom je jeho podstata a náboj. Já však přes to, že nepohrdám melodickou většinou, nacházím potěšení hlavně ve skladbách, které mají silný náboj pramenící z technicky odvážnějších řešení. Když vám tvrdší nálada přeskládá došky nad hlavou. Tehdy cítíte, že death metal je tu stále přítomen a nespokojeně klokotá pod melodickým nánosem, který se neslušně roztahuje po baráku. The Sojouner nebo Staghorn jsou takovým pokusem udělat doma pořádek a jde o docela divokou jízdu. Samozřejmě i do ní fušují snahy vše polidštit a udělat příjemné pro všechny, což je nutná daň. Je však třeba být vděčný za každý prostor opanovaný divokým předivem metalového matroše, kde si posluchač může zatřepat hlavou. 

The Immortal je dobré album hodné svých tvůrců a jako takové nemá v popisu práce bourat nastavená očekávání. Ale je třeba mít na paměti, že nesmrtelnost sice může vypadat jako dobrá vlastnost, avšak často končí umolousanou nudou. Tohle není ten případ, jen prostě bacha v budoucnu.