Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
In-Quest - Chapter IIX - The Odyssey of Eternity

In-QuestChapter IIX - The Odyssey of Eternity

Garmfrost21.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Nedoceněné a pozapomenuté dílo hodné mistrů. Progresivní death metal prvotřídní kvalitky.

Belgické technické smrtonoše In-Quest jsem loni objevil čistě náhodou a přiznávám, že jsem oné náhodě neskonale vděčný. Tato smečka brázdí scénu neskutečných dvacet let. Je to jedna z nejuznávanějších a nejnáročnějších belgických kapel a jejich alba jsou všechna nadprůměrná. „Chapter IIX - The Odyssey of Eternity“ je jejich šestý zásek a opět geniální. Jsou naprosto nedocenění mimo svojí zemi a přitom by mohli stanout mezi elitou. Už několikáté album v řadě si vydávají pánové sami a musím zde podotknout, že na produkci to není pranic znát. Když si pustíte desku, dostane se vám zvouček, o jakém se nesní kdejaké skupině s vysokým rozpočtem od veliké firmy. Záhada dokonalosti je ale prozrazena, mistrem producentem není nikdo menší než Jochem Jacobs (Textures).

 

Odysea věčnosti je fantastická sbírka progresivního death metalu s obrovským potenciálem. Slyšíte smyčky Meshuggah, groove Gojira, Textures, SYL a zároveň In-Quest zůstávají death metalově běsnící. Připočtěte si kybernetickou dynamiku a velkou porci atmosféry bez toho, že by se sklouzlo do emo hrátek. Skladby jsou chytře promyšleny a zkonstruovány, je evidentní, že autoři si dali práci se stavbou písně a nic nenechali náhodě. Ačkoliv jsou instrumentálně na profesorské úrovni, je jejich hra stále hrou. A to radostnou. Tvořivá síla se zde opravdu pojí s inteligencí, technickou dokonalostí a muzikantskou hravostí. Mondenovi bicí jsou naprosto fenomenální. Matematicky propočítané, zuřivé blast beaty se mění v radostné vyklepávání a vše se děje naprosto přirozeně. Jeho rytmický kolega Frederick Peeters buší do basy jako šílenec a je úžasný! Díky průzračnému zvuku můžete slyšet každý detail, tudíž je poslech tohoto díla vskutku lahůdkoidní. Douglasova sóla vás povznesou do nebeských výšin. Pod nimi těžkými kily brutální doprovodka Korneela Lauwereinse nabízí potřebný metalový základ, který se ovšem nedrží role podkladu, ale naopak svými nápady rozvíjí sólovku a obě pak nádherně rezonují. Švédský zpěvák Miqe Löfberg do tohoto nezemského ansáblu skvěle zapadá a rozhodně nepůsobí méněcenně jako třeba LaBrie v Dream Theater. Nepouští se do žádných poloh, které by mu neseděly, ale naopak rozvíjí svůj brutální hlas do naprosté dokonalosti. Umí být hrozivý, melodický anebo třeba i - stejně jako kytary - roboticky rozbitý na součástky.

 

Texty jsem si zkoušel přeložit, ale díky technickým výrazům a poměrně těžkému jazyku jsem porozuměl jen náznakově. Škoda. Témata zde zpracovaná mě poslední dobou docela pohltila a tak doufám, že časem textům přijdu na kloub. Pro ty jazykově zručnější budiž návnadou už samotné názvy písní. Většinovým autorem lyriky je Miqe a zaobírá se pádem lidstva, rozpadem hodnot a nadvládou technologií. Dále se zamýšlí nekonečnem vesmíru a postavení člověka v onom prostoru.

 

Jste-li fanoušci zmíněných kapel a zaměření, je pro vás poslech „Chapter IIX - The Odyssey of Eternity“ nutností. Epicky rozložené na krátké ploše, aniž působí zkráceně (naopak), melodické, také technicky přesné a vymazlené a přitom pořád death metalové album, které je skutečnou perlou a určitě jedna z nejlepších věcí, co jsem loni slyšel. Nevím, co bych albu vytknul, tudíž po dlouhé době hodnotím nejvýš!


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Karloss / 22.1.14 8:21odpovědět

No ale tohle je něco! Neznal jsem je, ale už to doháním.

Bodin / 21.1.14 18:12odpovědět

Tak tohle je opravdu silná nálož. Výborná práce!!!

Sorgh / 21.1.14 9:13odpovědět

Ty brďo, čumím jako Lojza... Dík za tip!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky