Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
In Slaughter Natives - Cannula Coma Legio

In Slaughter NativesCannula Coma Legio

Victimer3.10.2014
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Návrat po deseti letech v ještě větší temnotě nepřekvapí, ale pořád má co dát. I přes složitější příjem těžké, soustavně se prohlubující deprese.

IN SLAUGHTER NATIVES po dlouhou dobu mlčeli. Deset let je i na bezmála třicetiletou kariéru hodně. Byl-li součástí názvu minulého alba "návrat krále", letošní příchod Jouni Havukainena musíme charakterizovat stejným označením. Minulost projektu spadá hluboko do osmdesátých let, přičemž má na kontě šest regulérních alb, plus nějaká ta splitka či výběrovky. Být ve společnosti IN SLAUGHTER NATIVES znamená být uprostřed bojové řeže, stejně jako být součástí pochodového pluku, či podivínským průzkumníkem zapomenutých katakomb. Ano, jsme zpátky na bitevním poli a pokud z něj vede nějaká cesta, není veselá a nevede na hostinné místo. Vítejte zpátky ve tmě, v přítomnosti chorého orchestru.

 

Rád se vracím ve vzpomínkách a k těm patří i poslech zaprášeného alba "Enter Now the World", které mám z chladné tvorby páně Havukainena nejraději. Rytmicky bohatý martial industrial energického střihu, který je sice temný až běda, ale vidím v něm hlavně smysl pro pulsující tempa. Během takové "To Mega Therion" si chvílemi připadám jako na dobrodružné misi ve stylu televizních bondovek. Ano, tento způsob strojové temnoty jakoby občas byl tak trochu z divokých vajec. Je fakt, že další díla spíš prohlubovaly Havukainenovy tajuplné vize. Do této role se skvěle hodí třeba nahrávka "Purgate My Stain", která také patří mezi ty, co s noblesou sobě vlastní zdárně suplují příchod noci. Ven dneska nejdu, i doma se bojím strčit hlavu do dveří...

 

Novinka je co do do tmy stlačených vizí asi nejdůraznější. Pocit z ní je vyloženě destruktivní a nezmění ho ani pokusy bláznivých kejklí kabaretního střihu, které albem občas problesknou. Důraz na utopení, byť třeba jediné nadějné nálady, je definitivní a jakékoliv další snahy jsou nemilosrdně zašlapány do země. Průvodcem alba budiž mrzký šepot a přidušené chorály, jež se různě deformují a spílají ze tmy svá podivná prohlášení. Dusot, důraz a pochod. Pokud přece jen můžeme tahle tři slova chvilkami považovat za nezvěstná, stejně se ocitáme v náruči bolestné noci. A ten potřeštěný kolotočářský paskvil, co se sem tam připomene, duši příliš nespasí. Vlastně vůbec, spíš ji podlomí a ponechá v nedůvěře.

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/in%20slaughter%20recka%20new.jpg 

 

Co do poslouchatelnosti, je "Cannula Coma Legia" skutečně těžkým oříškem. Vše je jakési hlučnější než kdysi, bezohlednější, nemocnější. I přesto, že míra překvapivosti by neměla být tak silná a přičteme-li k ní známé rčení "opakování je matkou moudrosti", mělo by být vše snadnější. Ovšem nezdá se a nemohu jinak, než se soužit pod soustavným tlakem a bát se dalšího poslechu, který by měl předem bolet. Odcházím tak trochu rozpolcen. Jedna část duše si našla svou, výmluvně zkaženou existenci, aby mohla znovu páchat nekalé skutky, ta druhá je příliš ostýchává a nevěřící. Hledí zpátky v čase. IN SLAUGHTER NATIVES stále vládnou, ale přece jen se raději obracím do jejich minulosti.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky