Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

IN SLAUGHTER NATIVES po dlouhou dobu mlčeli. Deset let je i na bezmála třicetiletou kariéru hodně. Byl-li součástí názvu minulého alba "návrat krále", letošní příchod Jouni Havukainena musíme charakterizovat stejným označením. Minulost projektu spadá hluboko do osmdesátých let, přičemž má na kontě šest regulérních alb, plus nějaká ta splitka či výběrovky. Být ve společnosti IN SLAUGHTER NATIVES znamená být uprostřed bojové řeže, stejně jako být součástí pochodového pluku, či podivínským průzkumníkem zapomenutých katakomb. Ano, jsme zpátky na bitevním poli a pokud z něj vede nějaká cesta, není veselá a nevede na hostinné místo. Vítejte zpátky ve tmě, v přítomnosti chorého orchestru.

Rád se vracím ve vzpomínkách a k těm patří i poslech zaprášeného alba "Enter Now the World", které mám z chladné tvorby páně Havukainena nejraději. Rytmicky bohatý martial industrial energického střihu, který je sice temný až běda, ale vidím v něm hlavně smysl pro pulsující tempa. Během takové "To Mega Therion" si chvílemi připadám jako na dobrodružné misi ve stylu televizních bondovek. Ano, tento způsob strojové temnoty jakoby občas byl tak trochu z divokých vajec. Je fakt, že další díla spíš prohlubovaly Havukainenovy tajuplné vize. Do této role se skvěle hodí třeba nahrávka "Purgate My Stain", která také patří mezi ty, co s noblesou sobě vlastní zdárně suplují příchod noci. Ven dneska nejdu, i doma se bojím strčit hlavu do dveří...

Novinka je co do do tmy stlačených vizí asi nejdůraznější. Pocit z ní je vyloženě destruktivní a nezmění ho ani pokusy bláznivých kejklí kabaretního střihu, které albem občas problesknou. Důraz na utopení, byť třeba jediné nadějné nálady, je definitivní a jakékoliv další snahy jsou nemilosrdně zašlapány do země. Průvodcem alba budiž mrzký šepot a přidušené chorály, jež se různě deformují a spílají ze tmy svá podivná prohlášení. Dusot, důraz a pochod. Pokud přece jen můžeme tahle tři slova chvilkami považovat za nezvěstná, stejně se ocitáme v náruči bolestné noci. A ten potřeštěný kolotočářský paskvil, co se sem tam připomene, duši příliš nespasí. Vlastně vůbec, spíš ji podlomí a ponechá v nedůvěře.

Co do poslouchatelnosti, je "Cannula Coma Legia" skutečně těžkým oříškem. Vše je jakési hlučnější než kdysi, bezohlednější, nemocnější. I přesto, že míra překvapivosti by neměla být tak silná a přičteme-li k ní známé rčení "opakování je matkou moudrosti", mělo by být vše snadnější. Ovšem nezdá se a nemohu jinak, než se soužit pod soustavným tlakem a bát se dalšího poslechu, který by měl předem bolet. Odcházím tak trochu rozpolcen. Jedna část duše si našla svou, výmluvně zkaženou existenci, aby mohla znovu páchat nekalé skutky, ta druhá je příliš ostýchává a nevěřící. Hledí zpátky v čase. IN SLAUGHTER NATIVES stále vládnou, ale přece jen se raději obracím do jejich minulosti.